Identita

Po odtržení území současného Hlučínska od habsburské monarchie a začlenění pod vládu Pruska, ztratila tato oblast kulturní a také jazykovou vazbu ke zbylým Českým zemím a začala podléhat novým vlivům. Výrazným faktorem, který pomohl udržet svérázný charakter, jazyk i identitu tohoto území, byla dominantní katolická orientace. Přestože od roku 1742 přestalo dnešní Hlučínsko spadat pod rakouskou říši, z hlediska církevní správy patřilo po celou dobu německé správy pod olomouckou diecézi (později arcidiecézi), což do značné míry ovlivňovalo i vazbu mezi zdejším náboženstvím katolického vyznání a lokální „moravštinou.“ Během druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století se rozvíjelo pruské školství, které však nebylo v germanizaci místního obyvatelstva příliš důsledné. Pro pruský stát té doby byla příznačná vysoká míra náboženské tolerance. V roce 1842 dokonce byly vydány nové zákony, které propojily školství a lokální dominantní náboženství do takové míry, že bylo připuštěno, aby se slovanské jazyky a s nimi i „moravština“ staly vyučovacím jazykem. Jedním z nejdůležitějších propagátorů moravectví byl kněz, buditel a jediný slovanský poslanec frankfurtského sněmu Cyprián Lelek, který se pokoušel o vydávání prvního periodika v moravštině a především vytvořil pro hlučínské školy první slabikář v tomto jazyce. V převážně katolických školách museli učitelé umět nejen německy, ale také moravsky, což samozřejmě výrazně ovlivňovalo jejich výběr. Stejné pravidlo platilo i pro katolické kněze, protože většina kázání při bohoslužbách probíhala v „moravštině“.

Relativně tolerantní a vstřícné období šedesátých let 19. století však bylo po sjednocení Německa v roce 1871 vystřídáno zostřeným nacionalistickým a kulturním bojem proti katolické církvi i slovanským menšinám. Snahy kancléře Bismarcka o tvrdou centralizaci a germanizaci celé země se tak odrazily kupříkladu i na trestech řady místních katolických duchovních. Tento tzv. Kulturkampf však nebyl na Hlučínsku příliš úspěšný a navíc tlak do značné míry záhy polevil. Na podporu místní slovanské identity spojené s katolicismem, začala vznikat řada spolků, institucí i periodik. Germanizační tendence se následně začaly ke konci 19. století opět projevovat ve snaze o výraznou podporu německého spolkového života. Řada z nově vzniklých německých spolků byla přímo zaměřena na pruské povědomí a hodnoty a často sdružovala obyvatele, kteří měli výrazný vliv na formování lokální identity – učitele, úředníky a obecní představitele. Pěstování německého vlastenectví obzvláště podporovaly spolky válečných veteránů, které se těšily velké společenské vážnosti. Od roku 1908 vešla v platnost nařízení, která používání menšinových jazyků ve společenském životě nepřipouštěla. Silný vliv germanizace před první světovou válkou se projevil tak, že se většina místního obyvatelstva sice považovala a prohlašovala za „Moravce“, ale svou identitu spojovala s němectvím.

 

V tomto stavu se nacházelo kulturní a národní povědomí obyvatel tohoto regionu i po skončení I. světové války, v době jednání o jeho připojení k ČSR. Argument československých vyjednavačů v Paříži, že si toto území uchovalo jedinečný charakter a moravského ducha a mělo by tedy být navráceno k Českým zemím, nenašel na Hlučínsku jednoznačnou podporu, ale spíše vyvolal řadu masových protestů. Ekonomické obavy, pověsti o protikatolickém charakteru nové republiky, i neochota poskytnout místnímu obyvatelstvu právo na sebeurčení, poznamenaly opětovné připojení Hlučínska k Československé republice. Na několika místech tohoto regionu vznikl odpor k přeměně německých škol na školy české a po obsazení učitelských míst lidmi z vnitrozemí, začali někteří rodiče na Hlučínsku posílat své děti do soukromého německého vyučování – tzv. Privatunterrichtu.

Po roce 1920 sílí na jedné straně snaha českých úřadů po budování nové české národní identity a potlačení německých organizací, spolků i všeobecných tendencí, ale na straně druhé, především od třicátých let, roste i propagandistický tlak na opětovnou germanizaci z německé strany. Začal boj o sympatie tohoto regionu, ze kterého vyšla vítězně v roce 1938 Velkoněmecká říše. Začala krvavá 2. sv. válka. Tato doba se sice na regionu Hlučínska podepsala výraznou měrou a patřila bezesporu k nejintenzivnější germanizační epoše v historii tohoto území vůbec, ale po skončení války se kraj opět vrátil pod československou správu.

A tak začal nanovo vnitřní i vnější boj o hlučínskou národní „ povahu“. Především poválečný odsun některých rodin, intenzivní důraz na nové školství nejen základního typu, ale i intenzivní metody komunistického režimu, který se v ČSR dostal k moci, přispěly spolu s ekonomickým rozvojem k postupnému vítězství české identity. Poměrně vysoká míra religiozity spojená s oblibou slavení církevních svátků, pořádkumilovnost a pracovitost jsou dodnes pro Hlučínsko příznačné. Určité řešení staletého problému hledání identity a potřeby přiklonit se na jednu či druhou stranu přinesl vstup České republiky do EU a těsnější propojení s Německem v rámci jednoho společenství evropských států.