Katolická církev

Kořeny katolické víry na Hlučínsku sahají hluboko do minulosti. Z hlediska církevní správy patřilo území pod olomoucké arcibiskupství. Svoji roli sehrálo katolictví po připojení Slezska (a tedy i Hlučínska) k protestantskému Prusku v roce 1742. Odlišné náboženské vyznání vytvářelo i nadále pevný distinkční prvek sociální identity obyvatel Hlubčicka a Ratibořska, kde se nacházeli lidé mluvící moravským dialektem, tzv. Moravci. Moravština byla používána v prostředí rodiny a v dalších místech (hostinec, částečně i kostel). Zachování dialektu češtiny jako vyučovacího jazyka v hodinách náboženství mělo svoji logickou návaznost na skutečnost, že hlučínské obce tvořily součást olomoucké arcidiecéze. Významná, z hlediska socializace a konstrukce identity, byla pro člověka možnost modlit se ve svém „mateřském“ jazyce.

Katoličtí obyvatelé Pruska žili ve vlastním nerušeném duchovním světě až do doby Bismarckova „Kulturkampfu“ a systematické germanizace od 70. let 19. století. Po sjednocení německých území v roce 1870 v Německé císařství se kancléř a evangelík z jižního Ratibořska Otto von Bismarck rozhodl

pro „kulturní boj“ s katolictvím. Ve skutečnosti byl boj politicky spjat s potenciálně silnou katolickou stranou Centrum, jež představovala sílící opozici. Již v předchozích letech se řada duchovních z Hlučínska starala o zachování moravštiny, navzdory čím dál tím větším obstrukcím (např. zákony povolující moravštinu a polštinu pouze na nejnižším stupni školy a pouze v hodinách náboženství). Mezi nejznámější patří Cyprián Lelek, který vytvořil slabikáře pro děti v moravštině a pokusil se již v polovině 19. století vydávat periodikum „Holubice“ pro moravsky mluvící čtenáře.

Ve fázi uvolnění tlaku „Kulturkampfu“, jenž slábnul již v letech 1882−1887, se skupina katolických kněží rozhodla v roce 1893 vydávat „Katolické nowiny pro lid morawský v Pruském Slezsku“. Jednalo se o jediné noviny vydávané v moravštině, které upevňovaly katolický pohled na svět a napomáhaly kodifikovat a reprodukovat toto nářečí. Katolický klérus tvořící z části místní politickou elitu usiloval o hájení zájmů obyvatelstva a samozřejmě i zájmů církve.

O změnu politických poměrů neměli zájem ani běžní Moravci, neboť socioekonomická situace v moderním a mladém Německu svojí kvalitou značně převyšovala možnosti starobylého Rakouska-Uherska. Proto nebylo divu, když v květnu roku 1917 usilovali čeští poslanci o připojení Ratibořska k rodící se ČSR, reagovaly Katolické noviny loajálním textem vůči Německu „Nechceme k Čechům“.

Na druhou stranu existovaly pročesky orientované skupiny v českých zemích i na Ratibořsku, které argumentovaly, na základě příbuznosti nářečí k češtině a dřívějších společných dějin, pro připojení k Československu. Z pohledu religiozity působilo katolictví distinktivně i v nové dějinné situaci po připojení jižního Ratibořska (rovněž i Hlučínska). Podle vládního nařízení ze dne 4. května 1920 došlo mimo jiné k výrazným změnám v charakteru školství. Kromě obcí Sudice a Třebom se stala vyučovacím jazykem čeština. Hlučínští rodiče však viděli ve výuce němčiny existenčně významný zdroj kulturního kapitálu a protestovali proti zákazu možného zřizování soukromých škol. Vedle snahy o zachování výuky německého jazyka byla významným důvodem odporu snaha o zachování katolického charakteru školy.

Na meziválečném období a době 2. světové války je důležité postupné začleňování sociálních praktik katolictví do hájemství německého jazyka. Pamětníci z meziválečného období již chodili do německých škol zřízených za tzv. 1. republiky (ČSR) německými organizacemi, anebo vykonávali školní docházku v období třetí říše. Náboženské zpěvníky v německém jazyce již převážily nad českými, podobně jako v každodenním životě, kdy bylo oficiálně (za třetí říše) zakázáno používat češtinu či dialekt Moravců, zvaný též „po našemu“. Dnes patří Hlučínsko k území, kde je pevně zakotvena katolická víra.

Související publikace

• Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742 - 1960
• Prajzáci II. aneb Hlučínsko ve staronové vlasti 1920 - 1938