Továrna na zpracování lnu v Chuchelné

Hlučínsko, a potažmo celé Ratibořsko, mělo vždy především zemědělský charakter a jeho obraz kraje se dramaticky lišil od východně položených sousedních oblastí Ostravska, Rybnicka a především navazující hornoslezské průmyslové oblasti (Gliwice, Zabrze, Katovice atp.). Ta se v 19. století stala nejprůmyslovější oblastí celého Pruska. Stovka těžních věží a nespočet vysokých komínů hutí, elektráren a dalších průmyslových podniků vypovídaly o bohatství ložisek černého uhlí v Hornoslezské uhelné pánvi. Tak odlišný obraz od poklidného Ratibořska rytmizovaného širokými pruhy polí, luk a remízek.

Na zemědělství bylo tradičně postaveno také hospodářství knížete Lichnowského. Zatímco jeho statky v rakouském Slezsku, tj. panství Hradec u Opavy, byly vzhledem k povaze kopcovitého terénu vhodné leda k pastvě ovcí (rentabilní do poloviny 19. století) a prim zde hrálo lesní hospodářství, byly podmínky v pruské části Slezska pro zemědělství naopak téměř ideální. Trojice Lichnowského zdejších panství (Chuchelná, Krzyżanowice, Grabówka; od roku 1788 fideikomis Chuchelná)

tvořila souvislý pás polností o rozsahu bezmála 6500 ha polí a luk. Pozornost, jakou věnoval zdejšímu hospodářství v 2. polovině 19. století kníže Karl Maria Lichnowsky, vedla k jeho ohromnému vzestupu. Velkostatek vedený generálním ředitelem dr. Karlem Ederem byl na konci 19. století pokládán za vzorový!

Kníže Karl Maria v roce 1901 zemřel a otěže správy rodového majetku přebírá jeho jediný syn kníže Karl Max. V prvních letech ještě stále důvěřuje osvědčenému kurzu Edera, ale jakmile natrvalo přesídlil po svém sňatku v roce 1904 z Berlína do Slezska, má se i toto brzy změnit. V roce 1906 přichází do jeho služeb mladý třicetiletý národohospodář dr. Paul Püschel, původem snad z Hamburku. Jeho odborná kvalifikace, talent i zápal jej okamžitě nominovaly na post vrchního správce a za dva roky (1908) již ve funkci generálního ředitele nahradil stárnoucího a invenčně vyčerpaného Edera. Tímto služebním postupem však Püschelova éra zdaleka nezačíná, protože ta už odstartovala ihned po jeho nástupu. Návrhy razantních změn a opatření upozorňovaly na rezervy stávajícího, byť dle pozorovatelů vzorového hospodářství. Usiloval o provoz ekonomický, efektivní a především ziskový. Proto posléze s nevšední razancí přistoupil k rušení sice tradičních, avšak neefektivních provozů (lihovary, mlékárna, cihelna, chov skotu pro maso atp.).

 

Hlavní Püschelovou snahou, která provázela celé jeho zdejší působení, byla postupná transformace knížecího hospodářství na tzv. tovární hospodářství (Fabrikwirtschaft) využívající zemědělské plodiny z vlastních zdrojů k dalšímu průmyslovému zpracování v knížecích provozech. Nešlo ani tak o pěstování brambor pro lihovarnictví (Bolatice a Paprotnik u Luboně), které díky kvótám a novým pruským daňovým zákonům upadávalo, jako spíše o zásadní rozšíření produkce cukrové řepy, a to pro cukrovar v Ratiboři, který Lichnowsky svým většinovým podílem prakticky ovládal. Zároveň přichází s programem pěstování lnu pro novou továrnu na jeho zpracování, kterou hodlal v Chuchelné brzy založit. Tento nápad podložený propočty a pádnými argumenty nalezl u knížete odezvu a ještě v roce 1907 se začíná s její výstavbou. Püschelovo jmenování generálním ředitelem o rok později tak bylo plně zasloužené.

Počátky podniku, který se měl za desetiletí stát jedním z největších a nejmodernějších v Německu, byly velmi skromné a z  rozsahu původního areálu lze vytušit, že provoz měl být v prvních letech zkušební. Místo pro továrnu bylo vybráno vysoko nad obcí, avšak ve strategické blízkosti nádraží. Lichoběžníkový tvar areálu o prvotní rozloze přibližně 1 hektar byl určen ostrým úhlem svíraným silnicemi do Bolatic a Strahovic. Stavitel Josef Holuscha v něm vystavěl z režného zdiva budovy lámárny a tírny, nutnou kotelnu se strojovnou, agregát a dům dozorce (ten se jako jediný zčásti

dochoval). Vila správce továrny (ing. Gustav Härtel) stála nedaleko blíže nádraží (u vodárenské věže). Technologie zpracování lnu vyžadovala vybudování máčíren, resp. pražíren lnu. Do té doby se zde len máčel postaru pouze rosou a následně sušil na poli v tzv. belgických kapličkách. První pražírna byla postavena v roce 1909 na dvoře Hilvetihof (dnes Albertovec), další roku 1910 ve Strahovicích a Krzyżanowicích. Dodnes stojí pouze pražírna na Restě v Chuchelné z roku 1911. Jejich projekty pocházely nesporně od Josefa Holuschy.

Již první léta provozu prokázaly rentabilitu továrny. Osevní plocha se z původních 180 hektarů (1908) do roku 1911 zvedla na 405 hektarů. Sklidilo se tehdy přes 1000 tun surového lnu, z něhož se následně získalo 215 tun vlákna a 115 tun koudele. Čistý zisk z jejich prodeje činil více než 280 tisíc marek.

Ale to měl být pouze začátek. Püschel si vytkl za cíl rozšířit pěstební plochu lnu na 500 hektarů, a to na úkor píce, což umožnilo snížení stavu chovného skotu. Ostatně kapacita továrny i odbyt dovolily od roku 1910 nakupovat surovinu i od jiných dodavatelů. Neklesající zájem o zpracovaný len souvisel zejména s postupnou militarizací a hrozbou války. Lněného vlákna bylo zapotřebí na uniformy, lana, plachty, stany či plátna k potažení konstrukcí křídel válečných letadel. Diplomatu Lichnowskému jistě

nečinilo problém na příslušných místech prosadit, aby právě jeho továrna dodávala materiál pro německý a rakouský erár. Úspěchy, které továrna zaznamenala, povzbuzovali Püschela i Härtela k novým smělým plánům, pro ty však již stávající továrna nestačila. V hospodářské ročence pro úřední rok 1911/1912 z počátku roku 1913 se poprvé objevuje požadavek rozšíření provozu, aby bylo možno lépe využít i dalších produktů lnu. Mimo jiné se rýsuje představa zužitkování lněného semene k lisování oleje. Ještě dříve, než se Karl Max Lichnowsky odhodlal k  přestavbě a modernizaci areálu, improvizovaně přiměl císaře Viléma II. k návštěvě podniku. Bylo to 16. září 1913 dopoledne. Německý císař se měl tehdy přesunout z Larischova zámku Solca u Karviné přes Opavu do Hradce, avšak na Lichnowského naléhání s krátkou zastávkou v chuchelenské továrně.

K razantní přestavbě celého továrního areálu došlo o rok či dva později. Souviselo to s vypuknutím světové války a s koncem diplomatického působení Lichnowského ve Velké Británii v létě 1914. 

Karl Max tehdy odchází do ústraní svého chuchelenského sídla a v této neklidné době se věnuje péči o panství a rozsáhlé stavební činnosti. Tu umožnily právě ohromné zisky z podnikání v textilním průmyslu. August Scholtis ve svých pamětech uvádí – Lněné vlákno přineslo mnoho peněz, které knížeti umožnily podepsat několik miliónových válečných dluhopisů. Dle návrhů Julia Bühlera, mladého berlínského architekta švýcarského původu, vznikaly desítky hospodářských a technických objektů či obytných budov pro knížecí zaměstnance a vily správců. Novou podobu získal i samotný zámek v Chuchelné. Avšak primárním úkolem pro architekta Bühlera byla přestavba a modernizace továrního areálu.

K té muselo dojít v mezidobí provozního klidu v roce 1915. Plocha areálu byla oproti původnímu stavu zdvojnásobena a namísto starých budov vznikaly zcela nové, ryze moderní, technicky i architektonicky velmi odvážné. Na vznosnou bránu navazovala vrátnice a dále haly lámárny, tírny a vochlírny, dva sklady. Přestavěn byl dům dozorce, resp. správce. Ústřední místo zaujala monumentální kotelna se strojovnou a další dominantou se stala vodárenská věž. Nově přibyly sýpka na lněné semeno, olejárna a laboratoř s pokusnou tírnou. Na dvoře Hilvetihof vznikla pokusná zahrada věnující se pěstování lnu. Nová pražírna s 16 máčecími nádržemi byla postavena na dvoře Teichhof u Lubomi. Hlavní pražírna však vznikla v roce 1917 na Restě. Neoklasicistní stavba

grandiózních rozměrů na místě odkoupeného Žvakova mlýna byla doplněna o soustavy bazénů vně i uvnitř budovy. Za moderní architekturou nezaostávalo moderní vybavení. V ústředním závodě bylo velké oddělení lámacích strojů a čtyři oddělení tíren, každá vybavena padesáti vlámskými potěracími koly, tzn. celkem 200 potěraček. V kotelně a elektrárně pracovaly dva parní stroje o celkovém výkonu 120 koňských sil. Všechny pražírny byly vybaveny šestnácti máčecími bazény, každý s kapacitou 2,5 tun stonku ročně. Centrem moderních technologií se stala nová velká pražírna v Chuchelné na Restě. Zde byla vybudována kanálová máčírna s roční kapacitou přibližně 1000 tun stonku. Plně se zde uplatňovala i nová technologie teplovodního máčení, s níž se činily pokusy ve starších máčírnách již dříve. Dále zde byly instalovány čtyři kanálové sušárny typu Daqua s výkonem přibližně 15 tun vysušeného stonku denně. Do provozu tu byly uvedeny také dva patentované vynálezy ředitele Püschela – blíže nespecifikované odvzdušňovací zařízení a speciální ždímací stroj na lněný stonek, tzv. Püschelův lis. Celková roční kapacita při tomto vybavení mohla činit 10 000 tun stonku.

V letech 1918 a 1919 továrna dosáhla svého vrcholu. Pěstební plocha roku 1918 představovala ohromných 1275 hektarů a původní Püschelův smělý cíl z roku 1910 (chtěl dosáhnout 500 hektarů) se tak podařilo více než zdvojnásobit. Zpracovalo se tehdy bezmála 66 000 tun suroviny. V roce 1919 dokonce padl podnikový rekord, a to 97 500 tun, tj. více než desetinásobek toho, co v prvním roce

provozu! Poté však již produkce prudce klesá. Továrna patřila na celém Ratibořsku k největším zaměstnavatelům. Ještě v roce 1921 (tedy již v době úpadku podniku) zde pracovalo bezmála 420 zaměstnanců, převážně žen. Stojí za to zmínit, že v roce 1919-1920 nechal Lichnowsky pro dělnice továrny zbudovat v jejím sousedství tzv. Dívčí domov (Mädchenheim), kde mohlo najít ubytování až 350 děvčat. Avšak dle údajů z roku 1921 jich zde tehdy přebývalo pouze asi 160. V sousedství nové pražírny na Restě byla postavena vila správce pražírny a komfortní čtyřdům pro rodiny mistrů, dozorců či techniků. Dodejme jen, že podobnou pozornost věnoval Lichnowsky i zaměstnancům hospodářských dvorů. Jím postavené dvoj-, tří- či vícedomky poskytovaly více než 120 bytů! Vše dle návrhů Julia Bühlera.

Úpadek továrny úzce souvisel s ekonomickou, hospodářskou i politickou situací po I. světové válce. Vedle řady faktorů hrálo nejpodstatnější roli nové poválečné uspořádání této části Slezska, po němž se roku 1920 nacházelo dříve celistvé dominium knížete Lichnowského na území tří států – Československa, Německa a Polska. Celní bariéry znemožňovaly dovážet surovinu vypěstovanou na nyní zahraničních polích. Len ze statků na území Československa kapacitě továrny nestačil. Další ranou pro knížecí hospodářství byla československá pozemková reforma, která se naplno rozběhla roku 1924 a v jejímž důsledku Lichnowsky přišel o 60% pozemků na území státu. Ta byla poslední

tečkou, která v knížeti vzbudila naprostou rezignaci a nezájem hospodařit na nepatrném zlomku bývalého rozsahu panství, do něhož v minulém desetiletí tolik investoval.

Po roce 1920 továrna začínala zápasit s očekávaným nedostatkem suroviny i omezeným odbytem. Odvolání zkušeného managementu podniku na podzim roku 1921, kdy byl z ne zcela jasných důvodů odvolán jak Püschel, tak Härtel, bylo ze strany Lichnowského nejspíše chybným krokem, ale těžko říci, zda bylo vůbec ještě možné továrnu zachránit. Objem výroby notně poklesl, zkracoval se pracovní týden, radikálně se snižoval početní stav zaměstnanců. V září 1926 byla již neefektivní výroba v podniku zcela zastavena a o rok později tovární areál zakoupil československý stát, který zde v roce 1929 otevřel tabákovou továrnu. Krátká, avšak o to oslnivější éra lnářské továrny knížete Lichnowského v Chuchelné tak definitivně skončila.

Autor: Jiří Jung