Historie do roku 1740

Nejstarší dějiny Hlučínska jsou spojeny se slovanským kmenem Holasiců. Opevněná sídliště tohoto etnika kontrolovala severní předpolí moravské brány. Poloha Landeku (resp. hradiště v Ostravě-Koblově) ukazuje, že tudy procházela významná obchodní stezka spojující prostřednictvím Moravské brány Pobaltí s Poddunajím, resp. středomořským prostorem. Poměrně malá plocha Landeku byla vyvážena jeho strategickou polohou. Právě toto hradiště představovalo centrální bod osídlení raně středověkého Hlučínska a pod jeho ochranou vznikala dnes již těžko sledovatelná síť osad. Landek sloužil v případě vojenského ohrožení jako refugium (útočiště) pro své venkovské zázemí, předpokládat můžeme i existenci tržního místa a také vybírání mýta. Zánik hradiště lze na základě historických zpráv a archeologických nálezů spojovat s územní expanzí Velké Moravy na sever proti Vislanům. Prostor severního předpolí Moravské brány se dostal pod kontrolu velkomoravských Mojmírovců. Zda v jejich úvahách hrálo významnější roli hradiště na Landeku, nevíme, ale archeologické nálezy spíše

naznačují opak. Přemyslovský stát expandoval k severu a k území Moravy připojil tzv. Holasickou provincii, nazývanou od první čtvrtiny 13. století Opavská provincie. Na jejím území postupně vznikla města Opava, Hlubčice či Krnov. Součástí opavské provincie se stalo i Hlučínsko, přes které vedla jedna ze spojnic k významné obchodní cestě z Opavy na Krakov. Přemyslovci stáli před problémem, jak si zajistit tento územní zisk. V zásadě existovaly čtyři způsoby: založení zeměpanských hradů, založení města plnící zároveň roli pevnosti, předání půdy do rukou církve nebo významnému šlechtickému rodu, který si bude chránit nově nabytý majetek.

Na území Hlučínska se v podstatě uplatnily všechny řečené nástroje. Někdy kolem poloviny 13. století patrně vznikl hrad Landek a bylo lokováno (založeno) město Hlučín. V tomto výkladu se můžeme opírat o listinu Siegfrieda z Barutu z roku 1303, kde je jako zakladatel města zmiňován Přemysl Otakar II. Landek ochraňoval východní hranici opavské provincie a Hlučín zajišťoval hradu a panství ekonomické zázemí. Jeho lokací zřejmě panovník reagoval na formování dvou městských

jader v prostoru dnešní Ostravy. Výraznější strategickou roli město sehrávat nemohlo, neboť kamenné hradby nahradily jeho původní dřevohlinité opevnění snad vyztužené kamennými prvky až na prahu 16. století. Poloha na obchodní stezce však zajišťovala jeho obyvatelům určitou prosperitu. S Hlučínskem je pevně spojen rozrod významného rodu Benešoviců, pozdějších pánů z Kravař.

V polovině 13. století se jedno z jader jejich pozemkového majetku soustředilo kolem Dolního Benešova a mezi jimi založené vesnice můžeme bezpochyby počítat i ves Kravaře. Ochrana zemské hranice prostřednictvím nadání církvi, se v porovnání s předchozími nástroji zdá být nejméně účinná. Nelze ji však podceňovat již proto, že církevní prostředí si vypěstovalo daleko bližší vztah k písemnému pořízení, které sehrávalo stále větší roli v případných soudních sporech, a útok na církevní zboží, jemuž se při překročení hranice nebylo možné vyhnout, mohl být stíhán církevními tresty, tj. interdiktem.Jedna z nejstarších zmínek o osadách na Opavsku se proto váže k existenci Kobeřic. Obsahuje ji listinné falzum z poloviny 13. století potvrzující majetkovou držbu johanitů k údajnému roku 1183. Johanité se později majetkově prosadili i v Malých Hošticích. Z konce 12. století pravděpodobně pocházela i držba tzv. Oldřišovského újezdu premonstrátského kláštera Hradiska u Olomouce. Na širším teritoriu Hlučínska tak vznikala poměrně pestrá mozaika majetkové držby církve, menších i větších šlechtických rodů mezi nimiž hráli nejvýznamnější roli páni z Kravař

a komorního (zeměpanského) zboží s centrem na Landeku. Starší síť slovanských osad v průběhu 13. století doplnily sídliště vysazené na emfyteutickém právu. Právě držba Landeku a městem Hlučínem přitom na přelomu 13. a 14. století procházela výraznými zvraty, když si na jeho držbu začal činit nároky Siegfried z Barutu. Tento původně slezský šlechtic se nejprve objevil na dvoře levobočka krále Přemysla Otakara II. Mikuláše Opavského. Legitimizovaný syn českého krále získal do své správy příjmy z opavské provincie a záhy zde začal vystupovat jako ve své doméně. Nejasné právní postavení Mikuláše využila už vdova po Přemyslu Otakarovi II. Kunhuta, když si za své dočasné sídlo zvolila Hradec. Po svém nástupu na český trůn nehodlal respektovat Mikulášovy nároky ani Václav II. Siegfried z Barutu záhy vystřídal strany a zřejmě s tichým souhlasem Václava II. začal vystupovat jako pán Landeku a Hlučína. Pomezní pevnost, která po navázání spojenectví Přemyslovců s hornoslezskými piastovskými knížaty ztrácela na významu, byla obětována ve prospěch zajištění loajality jednoho z předáků opavské šlechty. Zrod opavského vévodství spojovaný s rozhodnutím Jana Lucemburského z roku 1318 ale patrně znamenal i reivindikaci (žaloba na vydání věci) Landeku a Hlučína ve prospěch zeměpána – opavského vévody. Zeměpanské zboží na východní hranici opavského vévodství sice bylo přirozeným hospodářským centrem mikroregionu, ale jeho výnosy se nemohly rovnat vévodským příjmům z velkých zeměpanských měst. Mikuláš II. nejprve na Hlučínu pojistil věno své třetí manželky Guty, aby později (r. 1385) Přemyslovci použili

Hlučín a Landek s příslušným obvodem k úhradě závazků vůči olešnickým knížatům. Zástava celého komorního zboží přetrvala celé století, až do doby česko-uherských válek. Matyáš Korvín získal Hlučín i s blízkým hradem zpět a předal jej do rukou svého stoupence Jana Bělíka z Kornic. Mezi zeměpanské majetky se už panství nikdy nevrátilo. Poněkud vskrytu za vnějšími událostmi probíhala vnitřní restrukturalizace domény. Hrad Landek v době zástavy ztratil svoji strategickou důležitost a naopak vzrostla potřeba ekonomické správy panství, která se odrazila v posilování postavení Hlučína. Někdy v průběhu 15. století tak byla v Hlučíně vybudována tvrz, oddělená příkopem od vlastního města, která se stala novým centrem správy statků. Landek postupně chátral a z doby husitských válek nebo pozdějších střetů Matyáše Korvína a strany Jiřího z Poděbrad se nedochovala zpráva, že by se o něj bojovalo. Postupně se tak měnil v ruinu doloženou na prahu 16. století.

Dalším výrazným zásahem do stávajícího rozložení majetkové držby spojeným s nastupujícím 15. stoletím, se stal odchod pánů z Kravař z Hlučínska, potažmo opavského vévodství. Rodová enkláva v čele se vsí Kravaře netvořila v rámci rodových statků výrazný díl, ale vzhledem k rozdrobenosti majetkové držby v opavském vévodství i tak řadila jeho držitele mezi přední vlastníky zemských statků. Petr Strážnický, snad po dohodě s vévodou, neprodal celé zboží naráz, ale po částech. Kravaře a Kouty koupil Mikuláš Šlevic, dnešní polskou Pilszcz a Rozumice Boček Labuť a Hoštice

a Komárov Jan Helm z Výškovic. Na Hlučínsku definitivně převládla drobná držba – s jedinou výjimkou – hlučínského panství. Nebylo proto divu, že v pozdějších letech se v čelných zemských úřadech objevovali právě jeho držitelé. Mezi nejvýznamnější je možné počítat Bruntálské z Vrbna, hrabata z Gašína a další. V roce 1689 se dokonce uvažovalo o převezení zemských písemností a agendy do Hlučína, neboť opavští měšťané odmítali vyjít vstříc šlechticům zasedajícím na zemském soudě a zakazovali jim například dovoz piva na škodu městským privilegiím.

O rozsahu vesměs drobných šlechtických panství na Hlučínsku dává obraz závěť paní Aleny z Drahotuš na (Dolním) Benešově z roku 1598: „městečko Benešov s předměstím, ...vsi Dolní a Horní Kozmice, ... ves Kobeřice, ves Bohuslavice z Novou vsí“. David Mošovský z Moravčína, který byl hlavním dědicem, přitom na poměry opavského vévodství získal docela rozsáhlý statek. Situaci komplikovaly i další zástavy drženého majetku. Týž David Mošovský z Moravčína píšící se na (Dolních) Životicích a Štěpánkovicích si například vyrovnal nároky Fridricha Šípa z Bránice, držícím v nájmu Deštné, vkladem Kobeřic do zemských desek, aby vyrovnal jeho nároky na část benešovského dominia. V takové situaci se řada vrchností potýkala se stálým zadlužením a náraz válečných událostí, jak tomu bylo za třicetileté války, přivedl některé vrchnosti na okraj bankrotu.

Hlučínsko sice bylo ušetřeno velkých válečných operací, ale svoji daň si vybralo dánské obsazení Opavy v letech 1626-1627. Dánové si zvolili Opavu za svoji základnu, zatímco katolická strana udržela Ratiboř a podnikala k Opavě výpady z Bohumína. Proti takto početným vojskům neměla obrana venkovských městeček a přiléhajících panských sídel šanci na úspěch a vrchnosti musely akceptovat povinnost živit a ubytovat vojsko, aby se vyhnuly rabování. Dvě setiny dánského vojska se například rozložily v Hlučíně. Jejich pobyt ukončilo až tažení Albrechta z Valdštějna, který Dány z Opavska vytlačil.

Odchod Dánů však neukončil tlak na kontribuce ze strany císařského dvora a Hlučínsko čekal další vpád, tentokrát ze strany švédských vojsk. Hlučín navíc v roce 1627 a později v roce 1634 vyhořel. Dolní Benešov si oproti jeho městskému rázu (před třicetiletou válkou lze v Hlučíně počítat s 54 šenkovními domy a 24 menšími domy uvnitř městských hradeb a další téměř stovkou osedlých na předměstích; ještě v šedesátých letech 17. století ale už zůstávala část domů neosazených) uchovával smíšený řemeslně-venkovský charakter. Jen zvolna se dařilo obnovovat zničenou ekonomiku prostřednictvím nových privilegií týkajících se šenkování vína a piva, pálení kořalky či polepšováním výsad cechů. O stabilizaci rozvrácených poměrů regionu lze hovořit až v první polovině 18. století. Statuta pekařského, řeznického, plátenického, ševcovského nebo krejčovského cechu

doložená v Hlučíně však byla až příliš spojená se starší dobou a v postupné proměně lokálních ekonomických struktur, tak jak ji zaznamenáváme už v průběhu 18. století, se ukazovala být spíše překážkou. K prvním revizím začalo docházet již před vypuknutím slezských válek. Z roku 1733 se zachoval přehled dokládající, že v Hlučíně existovalo 8 cechů (z toho dva sdružené) a celkem 105 mistrů v 18 profesích.

Náboženské poměry Hlučínska poznamenal nástup konfesionalizace. Z roku 1548 se zachovala zpráva o šíření „bludného učení“ v Dolním Benešově a v Odrách, silné postavení získali protestanti v blízké Opavě. V každodenním soužití se však museli stýkat protestanti i katolíci a v případných sporech hráli více roli vlastní ekonomické či jiné zájmy než konfesní odlišnost. Hlučínští konšelé, kteří zůstali věrni katolické církvi, tak ztěžovali přístup na svůj trh Opavanům a požadovali od nich osvědčení o pravověří. Pobyt Dánů a Švédů na moravsko-slezském pomezí v průběhu třicetileté války sice dočasně posílil protestantskou stranu, ale po jejím skončení už pole plně ovládla katolická církev. Tento stav platil až do slezských válek. 

Související publikace

• Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742 - 1960