Období 1740 – 1920

Nová etapa dějin Hlučínska se začala odvíjet od poloviny 18. století. Nástupnictví Marie Terezie na rakouský trůn bylo zpochybňováno řadou panovníků, kteří si sami kladli nároky na habsburské dědictví. Tento konflikt přerostl až ve válku o rakouské dědictví. Pro Hlučínsko byla osudová hned první slezská válka, ve které získal toto území pruský král Fridrich II. roku 1742, a to na základě vratislavské mírové smlouvy.

Hlučínsko se tak stalo součástí pruského státu. Bylo přičleněno ke správní oblasti hlubčické a od roku 1817 k okresu ratibořskému. Nové státoprávní uspořádání znamenalo pro obyvatele Hlučínska velké změny v politické, kulturní i hospodářské oblasti. Staré obchodní stezky byly zčásti zpřetrhány, což mělo za následek nižší příjmy řemeslníků a obchodníků. Region tak ztrácel na významu. Bylo odstraněno původní rakouské úřadování a nahrazeno německým. Hlučínsko bylo ryze katolické území, které se ocitlo pod vládou německého protestantského panovníka. Náboženské vyznání však bylo spjato i nadále s olomouckým biskupstvím a později s olomouckou arcidiecézí. V Prusku již v té době platila

náboženská tolerance. Na formování identity hlučínského člověka nyní působily dvě protikladné tendence. Na jedné straně to bylo pruské státní zřízení, na straně druhé škola, „moravští“ buditelé a katolická církev, jejichž vzájemná provázanost se projevovala ve všech oblastech života. Boj za mateřský jazyk se stal bojem o uchování katolické víry a naopak.

V roce 1850 došlo k definitivnímu odstranění poddanství. Snižoval se počet sedláků a naopak přibývalo chalupníků – malozemědělců. Zemědělství bylo na Hlučínsku hlavním zdrojem obživy. Nacházel se zde průmysl lnářský, soukenický a plátenický. Zvýšením počtu obyvatelstva již zemědělská políčka k obživě nestačila a lidé si často museli přivydělávat prací na okolních velkostatcích, sezónními zemědělskými pracemi v Sasku a v Prusku, těžkou prací v uhelných dolech ostravské pánve (zejména v Petřkovicích), podomním obchodem či stavebními řemesly, za kterými odcházeli do různých částí Německa. Někteří se ve vzdálených krajích již usadili natrvalo. Až rozmach báňského a hutního průmyslu v hornoslezské oblasti na přelomu 18. a 19. století a vznik ostravské průmyslové oblasti proměnily kraj v zemědělské zázemí a zdroj pracovních sil. Obyvatelé Hlučínska se nepovažovali za Čechy, ale nazývali se „Moravci“ a svůj mateřský jazyk „moravštinou“. Po připojení k Prusku se „moravština“ dále aktivně používala pouze v kostelích a ve školách. Užívání němčiny si však vynucoval praktický život, zejména v pracovní sféře.

Určitá „zakonzervovanost“ území byla i ochranou proti rozšíření němčiny a lidé mezi sebou mluvili stále svým rodným jazykem. Částečné poněmčení nastalo až působením školy. Nařízením pruské vlády z roku 1865 se vyučovacím jazykem stala němčina, s výjimkou hodin náboženství a kostelního zpěvu. Moravštině bylo vyhrazeno 9 hodin týdně.

Roku 1871 došlo ke sjednocení Německa a vytvoření Německého císařství. Tímto sjednocením byla překonána teritoriální rozdrobenost a došlo k hospodářskému rozvoji. Hlavní vnitropolitické rozpory byly spatřovány převážně v sílícím sociálnědemokratickém hnutí, v římskokatolické církvi a ve slovanských menšinách, kde byl největší nápor veden proti jejich školství. Německý kancléř Otto von Bismarck vyhlásil proti katolictví „kulturní boj“. Roku 1872 byla moravština ze škol na Hlučínsku vyloučena s výjimkou náboženství, které bylo vyučováno v moravštině ještě do května roku 1875. Školy se tak staly pouze německé, což mělo urychlit germanizační proces na tomto území. I přes silný germanizační tlak se objevili veřejní činitelé, kteří obhajovali a podporovali zachování moravské řeči. Zvláště proti tuhému germanizačnímu tlaku a na obranu katolické církve politicky vystupovala německá křesťansko-konzervativní strana Centrum. Významným představitelem této strany na Hlučínsku a zastáncem práv Moravců byl hlučínský děkan Hugo Stanke, poslanec v berlínském říšském sněmu za okres ratibořský. Od roku 1893 byly dokonce v moravštině vydávány „Katolické 

nowiny pro lid morawský w Pruském Slezsku“. Poněmčení, ve smyslu jazykovém, se však nepodařilo.

Vypuknutí I. světové války znamenalo pro hlučínské muže narukování do armády v pruských uniformách a také velké ztráty na životech. Na frontách padlo z Hlučínska (bez obcí Hať a Píšť) celkem 1 743 mužů. Po rozpadu Německého císařství a habsburské monarchie vznikla potřeba nového státoprávního uspořádání středoevropského prostoru. Vznikem Československé republiky se objevila také otázka vymezení jejich nových hranic. Československá vláda na mírové konferenci v Saint Germain vznesla nárok na území, která byla v minulosti součástí českého státu a s obyvatelstvem slovanského původu, které se hlásilo k moravské řeči jako svému mateřskému jazyku. Hlučínsko bylo tímto přičleněno 4. února 1920 k Československé republice. Jednalo se celkem o 36 obcí s 48 000 obyvateli a rozlohou 316 km². Protože samotná Ratiboř, na niž vznesla československá vláda rovněž nároky, zůstala Německu a největším centrem nově získaného území byl Hlučín, vžilo se pro něj označení Hlučínsko. Delimitační práce byly na Hlučínsku definitivně dokončeny až v roce 1923, přičleněním obcí Hať a Píšť.

Období let 1742 – 1920 vytvořilo v obyvatelích Hlučínska vědomí pospolitosti a státně politické sounáležitosti s pruským státem. Stali se řádovými pruskými občany, uchovali si sice svou řeč, kroje, písně i zvyky, ale cítili německy. Stále přetrvával regionální patriotismus. Obyvatelé měli vztah ke svému rodnému kraji, ať již příslušel k Rakousku, či k Prusku, ale jinak se o politiku příliš nezajímali.

Zábor Hlučínska byl tedy mezi obyvateli přijímán chladně, bez ovací a nadšení. Do Československé republiky se sice vracelo obyvatelstvo slovanského původu, které se hlásilo k moravské mateřské řeči, ale do pozadí ustoupilo jejich české národní smýšlení a cítění. Změnili svou politickou orientaci, ale také vztah k českým zemím. Na základě Versailleské mírové smlouvy mohli obyvatelé starší 18 let optovat ve prospěch jiného občanství, a to do 10. ledna 1922. Z Hlučínska odešlo přes 4 500 lidí, převážně německého obyvatelstva. Odešla tak značná část inteligence, učitelů a úředníků.

 

Související publikace

• Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742 - 1960
• Prajzáci II. aneb Hlučínsko ve staronové vlasti 1920 - 1938