Poválečný vývoj

Období 1945 – 1948

Na Hlučínsku byly důsledky druhé světové války mnohem tíživější a rozsah válečných škod výrazně větší, než v jiných částech českých zemí. V důsledku války zemřelo na celém Hlučínsku asi 5500 osob, tzn. takřka každý desátý, přičemž přímo v řadách Wehrmachtu padlo přibližně 3000 mužů; 2500 osob připadalo na civilisty. Kromě toho zůstaly stovky raněných, stovky sirotků a vdov. Při přechodu fronty byla poškozena nebo zničena třetina všech budov, tj. kolem 4500. Tisíce lidí bylo nuceno bydlet provizorně ve sklepích, stodolách nebo se tísnit u příbuzných. Velká část zemědělských závodů byla zpustošena a dobytek, zejména koně, byl odvlečen armádou. Na práce se však nedostávali lidé – muži se začali vracet vesměs až počátkem podzimu a ženy samy se musely starat o své početné rodiny. Brzy se rozšířily nemoci. Byla to především tuberkulóza, jíž bylo Hlučínsko postiženo, ale šířily se i další choroby – záškrt a břišní tyfus. Výrazně proto narostla novorozenecká a kojenecká úmrtnost, která byla oproti českým zemím dvojnásobná. Do velmi obtížného postavení se dostaly osoby německé národnosti a ti, kteří se hlásili k němectví. Byli diskriminováni obdobným způsobem, jako předtím Židé. Vztahovalo se na ně mnoho restrikcí – museli například nosit označení své národní příslušnosti, byli nasazováni na nucené práce nebo měli zakázáno navštěvovat konkrétní veřejné prostory. Specifická byla situace ve školství, které bylo po

roce 1945 výhradně české. Protože po letech okupace děti neuměly česky, museli, alespoň zpočátku, čeští učitelé vyučovat v němčině. Obnova válkou poškozených zemí probíhala po několika liniích. Nezištnou pomoc nabízela UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu - poskytovala zejména dodávky potravin a léčiv), dále organizace červeného kříže, uskutečnily se sbírkové akce oblečení, knih apod. Přesto zřejmě nejvýraznější část pomoci přicházela ze strany státních orgánů a správy. Pro školní děti bylo uskutečněno několik vyvařovacích akcí, pro ty, kteří zůstali bez domova, bylo poskytnuto ubytování v provizorních dřevěných barácích. Avšak tato pomoc mohla být poskytnuta pouze osobám, které měly československé státní občanství – a těch bylo na Hlučínsku relativně málo. I sami Hlučíňané se často zdráhali o pomoc požádat, neboť krajem se šířily nepodložené zprávy a zvěsti. Vzhledem k rozsahu napáchaných škod byla pomoc sotva sanační. Nadto její část byla svévolně rozdělena lidmi (a současně také mezi tyto lidi), kteří obsadili rozhodující místa ve správě nebo v politických stranách.

Krátce poté, kdy skončila válka, začalo se hovořit o tzv. hlučínském problému. Jím lze označit nejen průběh řešení nejasností, jak v tomto regionu aplikovat tzv. Benešovy dekrety, ale i další specifické problémy. Část obyvatel české národnosti totiž považovala Hlučíňany za zrádce a kolaboranty, případně za Němce. Ozývaly se hlasy, které volaly po vystěhování všech původních obyvatel.

Mezi mluvčí patřili například spisovatel A. C. Nor nebo Svaz osvobozených politických vězňů a podobné organizace. Nicméně tato radikální vize se nerealizovala – již proto, že v červnu 1945 vyhlásila československá vláda nárok na území Hlubčicka a Ratibořska, kde žili, stejně jako na Hlučínsku, tzv. Moravci. A logicky tudíž nemohlo být totéž obyvatelstvo odsunuto jako německé. Podstatné nejasnosti vyvstaly při řešení retribuce, udělování československého státního občanství a u konfiskačního řízení. Řešení posledně dvou jmenovaných záležitostí se stalo skutečným neuralgickým bodem Hlučínska.

Otázka udělování československého občanství zůstala otevřena několik let, probíhala na etapy a nadto jednotlivé výnosy byly často revokovány. Teprve počátkem padesátých let byla záležitost z větší části vyřešena, nicméně mezitím neměly osoby bez občanství nárok na určité sociální výhody, poválečnou pomoc apod. A protože bylo dohodnuto, že o občanství se musí žádat individuálně, doplácela na tento fakt většina obyvatel Hlučínska.

Obdobně vázlo konfiskační řízení – týkalo se nemovitého majetku, živností a zemědělské půdy. Protože rozhodnutí o konfiskaci majetku bylo vázáno na skutečnost, jestli dotyčný již měl uděleno státní občanství, velká část obyvatel žila v obavách o osud vlastního majetku. Tyto obavy byly

opodstatněné, neboť dlouho nebylo zřejmé, jak uplatňovat znění konkrétních legislativních norem – hrozilo totiž, že o majetek přijdou takřka všichni obyvatelé Hlučínska. Teprve v souvislosti se socializací řemesel bylo rozhodnuto o posledních konfiskacích, avšak v případě, že se konfiskovala nemovitost, ještě stále nebyla záležitost vyřízená. Část konfiskačních výnosů spadala totiž do kategorie podmíněných konfiskací – tzn., že vlastníkovi byla dána lhůta, během které se měl „osvědčit“, a teprve na základě jeho chování byl vynesen vlastní verdikt. Pro značné nejasnosti nebyl kupříkladu konfiskován ani majetek odsunutých osob. Ale protože se konfiskační řízení protáhlo až do padesátých let, kdy již tato otázka nebyla aktuální, nebyl rozsah drobného konfiskovaného majetku tak velký. Naopak konfiskace se nevyhnuly majetkům Rothschildů a Lichnovských.

V souvislosti s přiblížením se fronty počátkem roku 1945, strhl se výrazný migrační pohyb obyvatel. Určitou část těchto migrantů tvořili tzv. hornoslezští uprchlíci. Tvořili jej z velké části právě Moravci, kteří bydleli na Ratibořsku a Hlubčicku; mezi nimi a Hlučíňany existovaly často příbuzenské vazby. Uprchlíci se rekrutovali z česky a z německy hovořícího obyvatelstva. První vlna směřovala na Hlučínsko na počátku roku 1945, druhá vlna pak probíhala od léta 1945. Její příčinou byly především nevyjasněné poměry na Ratibořsku, které mezitím přešlo pod správu polské republiky. Počet těchto uprchlíků se v době největšího náporu odhaduje asi na 5000 osob. V následující době byla část

uprchlíků odsunuta, zbývající část se usadila natrvalo a sžila se s místním obyvatelstvem.

Jeden z největších zlomů v českých dějinách představuje transfer německého obyvatelstva. Tradičně se dělí na tři fáze. První z této triády, tzv. divoký odsun, není možno na Hlučínsku doložit. V té době sice z Hlučínska odešly stovky obyvatel, ale zdá se, že se jednalo o dobrovolné odchody. Nejvýraznější byla pak druhá fáze, která na Hlučínsku probíhala během druhé poloviny roku 1946. Je symptomatické, že odsun nebyl veden rovnoměrně, nýbrž mezi jednotlivými obcemi lze zaznamenat propastné rozdíly. Ze Sudic a Třebomi bylo odsunuto takřka všechno obyvatelstvo – jednalo se totiž o jediné dvě vyloženě německé obce. Mnoho obyvatel také bylo odsunuto z obcí jako například Hlučín, Kravaře, Kouty nebo Petřkovice. Z jiných obcí bylo odsunuto pouze několik málo osob nebo dokonce nikoho – to byl případ Antošovic. Celkem bylo v této fázi odsunuto asi 2300 až 2400 osob, dohromady pak odešly z Hlučínska více než tři tisíce osob. Jak bylo zmíněno výše, dlouho nebylo rozhodnuto o státoobčanském postavení části obyvatel. Z tohoto důvodu byla i fáze tzv. dodatečného odsunu, který začal být uskutečňován v roce 1947, výraznější, než v jiných částech českých zemí. Tečkou za vlnami odsunu byl od roku 1948 prováděný odsun do vnitrozemí, tj. do českých oblastí Čech a Moravy. Za zmínku stojí i fakt, že takřka všichni, kteří byli odsunuti v rámci řádného odsunu, putovali do Bavorska. Na místa odsunutých obyvatel začali přicházet usedlíci. Jednalo se o obyvatele

z českých zemí a Slovenska, ale i například o tzv. reemigranty, především z Volyně na Ukrajině. Ti se z větší části usadili v obcích Sudice a Třebom a obohatili tak kolorit Hlučínska například o prvky pravoslaví. Území, která po ústupu německé armády v roce 1945 přešla znovu pod správu Československa, byla nově spravována národními výbory. Na území Hlučínska vznikaly velmi chaoticky a nadto se – což je velmi důležité – na mnoha místech do výborů dostali lidé, kteří nepocházeli z Hlučínska. Nicméně pro nejasné poměry byly záhy všechny výbory nahrazeny strukturou správních komisí. Jednalo se o čtyřčlenné rady, které byly dosazeny nadřízenými orgány. V těchto komisích byl podíl autochtonního obyvatelstva minimální. Změnu měly přinést až volby v roce 1946. V nich však nakonec odvolil pouze zlomek místního obyvatelstva – někdy jenom několik desítek osob, jako v Koutech, ve Štěpánkovicích nebo v Třebomi. Přesto prvenství získala lidová strana – zvítězila převahou 51 % hlasů. Hlučínsko se tak stalo jedním z mála okresů, kde komunisté zcela propadli. Ziskem 10 % hlasů se ocitli až na posledním místě.

Období 1948 – 1989

Během únorových dnů roku 1948 byly hlavní hybnou sílou převratu akční výbory. Ty se postupně utvořily ve všech obcích a provedly personální čistky. Komunistická strana sice získala mocenský

monopol, ale musela čelit mnoha problémům. Například na Hlučínsku to byl chronický nedostatek členů. Většinu straníků tvořily totiž osoby nejstarší věkové kategorie. Do strany vstupovali lidé vesměs kvůli existenčnímu zajištění, než z přesvědčení. A protože většina Hlučíňanů pracovala mimo své bydliště, vstupovali do strany tam. Situace se pak dramaticky zhoršila v sedmdesátých letech a mnohé stranické organizace byly proto rušeny. Obtížně se ustavovaly i režimní organizace jako Československý svaz mládeže, Svaz československo-sovětského přátelství a mnohé další; všechny narážely na úplný nezájem. Svou moc dával režim ostentativně najevo především během oslav jednotlivých svátků. Především z oslav Svátku práce se mnohdy staly manifestace, kterých se účastnila většina obyvatel. Pro větší efektivitu byl často organizován jeden průvod v rámci několika obcí či dokonce celého okresu.

Z dlouhodobého hlediska měla na následující vývoj největší dopad hospodářská politika režimu. Specificky hlučínským problémem byla tzv. juterková půda. Jednalo se o půdu, která byla zemědělcům v rámci pozemkové reformy předána do pachtu. Vzhledem k tomu, že v poválečném Československu nebyly uznány majetkové přesuny za okupace, stávalo se, že „juterko“ si nárokovalo současně více majitelů. Několik let otevřená otázka byla vyřešena až v padesátých letech v souvislosti s kolektivizací. Ta byla na Hlučínsku prosazována velmi obtížně. První JZD vznikla sice

již během roku 1949, ale držela pouze menší část půdy. K rozvoji došlo až v roce 1953, kdy vzniklo družstvo takřka v každé obci, ale ještě během roku se většinou rozpadla. Družstva zakládali často nezemědělci, kteří nevlastnili žádnou půdu. Zpočátku proto obdělávali propachtovanou a přidělenou půdu – z části právě tzv. juterka, která byla později zkonfiskována. Teprve ve druhé polovině padesátých let byl zlomen odpor zemědělců a jejich půda začleněna do JZD. Zakládání družstev bylo obtížnější i z toho důvodu, že na Hlučínsku existovalo pouze málo větších zemědělců, kteří by měli kompletně vybavená hospodářství. Velkou část tvořili tzv. kovorolníci. Družstvům se tak nedostávalo inventáře a v důsledku ani pracovních sil, protože družstevníci zůstali ve svých zaměstnáních mimo oblast zemědělství.

Odlišně probíhala socializace řemesel a živností. Odpor nebyl tak velký, jako ze strany zemědělců. Bylo to dáno tím, že nad většinou řemesel a živností byla již v roce 1945 zavedena národní správa. Takto spravované majetky vesměs postupně upadaly. Vyskytly se proto případy, že majitelé se své živnosti vzdali dobrovolně. Těm, kteří pak vzdorovali, nebylo obnoveno živnostenské oprávnění. Během krátké doby, do roku 1950, byla většina živností a řemesel již začleněna do režimních podniků a družstev (jako např. Jednota) nebo se stala základem tzv. místních hospodářství, která řídily jednotlivé národní výbory.

Podstatným způsobem zasáhla Hlučínsko tzv. socialistická industrializace. Veškeré zdroje začaly být směrovány do těžkého průmyslu. Počet podniků byl redukován, aby uvolnil pracovní síly do průmyslu. V Dolním Benešově vznikla Moravskoslezská armaturka, došlo k rozvoji výroby v Bolaticích (Lyko, pozdější Juta), v Chuchelné (Elektro Praga, pozdější Lisovna nových hmot) a v menší míře i v Hlučíně a v Kravařích. Rozvoj zaznamenala i těžba uhlí v dolech Anselm a Oskar (přejmenované na Eduard Urx) v Petřkovicích. V Hlučíně a v Dolním Benešově vznikla i první dělnická sídliště. Hlučínsko se tak stalo regionem, kde se zhruba tři čtvrtiny obyvatel řadily do kategorie dělníků, kteří vesměs pracovali v průmyslu. A protože byli zaměstnáni mimo Hlučínsko, narůstala dojížďka do práce, která vzhledem k dopravním možnostem trvala i několik hodin denně. Pro Hlučínsko typická nezaměstnanost pak nejen zcela zmizela, ale dokonce se nedostávalo pracovních sil a hledaly se volné zdroje – například mezi ženami v domácnosti. Protože neexistovaly mateřské školy pro děti ani dostatečná nabídka zboží, které by nahrazovalo práci žen doma, vznikl tak v podstatě neřešitelný problém. Obyvatelstvu Hlučínska sice industrializace přinesla práci, nicméně z celého regionu vytvořila pouze zásobárnu pracovních sil pro Ostravu.

Období Pražského jara mělo na Hlučínsku svůj specifický průběh. Liberalizace režimu se zde projevila především rozvojem turistiky – možnosti vycestovat, především do západního Německa.

Symptomatickými rysy bylo určité vzepětí náboženského života a vice versa úpadku vlivu strany, což se nejmarkantněji projevilo například na průběhu oslav Svátku práce. S následnou srpnovou okupací souhlasil zřejmě málokdo, nicméně odpor se projevil pouze formou sabotáží na směrových cedulích a protisovětskými nápisy. Avšak vzhledem k obavám o budoucnost, začali mnozí lidé horečně skupovat potraviny, objevily se i případy, že do některých obchodů dokonce vnikli násilím. Hlučínsko jako svérázná oblast existovalo i nadále, ale pro režim byl nejjednodušší způsob, jak se s jeho existencí vyrovnat, neřešit tuto problematiku. V roce 1960 dokonce zanikl samostatný okres Hlučín. Ještě předtím, v roce 1959 došlo k menší úpravě státních hranic, které nepatrně změnily rozlohu některých příhraničních obcí. Během sedmdesátých let došlo k postupné integraci obcí a vznikly tzv. střediskové obce. Začala být budována nákupní a zdravotní střediska a vzhled vesnic tak začal dostávat jinou podobu. Pro úplnost je možno uvést, že zatímco v roce 1945 existovalo na Hlučínsku 38 samostatných obcí, v roce 1980 jich bylo již jen 18.

K důležitým charakteristikám Hlučínska patří i silný vliv náboženství v každodenním životě. Po roce 1948 začal komunistický režim s cílenou perzekuci církví a náboženství. Na Hlučínsku byl konfiskován církevní majetek, tři kláštery byly zrušeny (v Ludgeřovicích, v Kravařích a v Sudicích) a proběhly prověrky kněží. Mezi mírnější formy perzekuce patřila restrikce návštěv bohoslužeb, a proto

věřící docházeli na mše mimo bydliště (zejm. do Opavy a do Hrabyně), na školách byla vyučována tzv. ateistická výchova a činnost začaly vyvíjet sbory pro občanské záležitosti. V jejich režii docházelo k pokusům o náhradu církevních svátostí a obřadů (tzv. vítání občánků, civilní svatby a pohřby). Svůj vliv si však katolictví udrželo – o jeho pevnosti svědčí nejen výsledky sčítání v roce 1991, kdy náboženské vyznání přiznalo 85 % obyvatel, ale i biřmování, které i v letech nesvobody podstupovaly stovky i tisíce věřících.

Období po roce 1989

Sametová revoluce dorazila na Hlučínsko s jistým časovým odstupem. Tento jev byl pochopitelný. Z Hlučínska sice pocházelo několik disidentů, ti však působili jinde a navíc blízká Ostrava byla v jistém směru oprávněně považována za „stalinistickou baštou“. Nadto demonstrace probíhaly vesměs ve volném čase, tedy okamžitě poté, kdy skončila pracovní doba – a tou dobou se většina obyvatel nacházela mimo Hlučínsko. Pokud tedy obyvatelé Hlučínska šli demonstrovat, bylo to vesměs do Ostravy nebo do Opavy. Přesto dle zpráv StB se v rámci generální stávky sešlo v Hlučíně a v Kravařích několik stovek osob.

Mezi nejvýznamnější politické změny patří znovuzavedení samosprávy; míra místní autonomie výrazně narostla. Mnohé předtím sloučené obce se osamostatnily a brzy se ustavila i sdružení hlučínských obcí. K Hlučínu a Kravařím přibylo jako třetí město Dolní Benešov. Neoddělitelnou součástí byl rozvoj obecní heraldiky. Každá obec, nutno zdůraznit, že na Hlučínsku tento proces probíhal obzvláště rychle, získala vlastní znak a prapor.

Velké změny nastaly v ekonomice. V období tzv. transformace proběhly několikeré vlny liberalizace a privatizace. Již předtím, v roce 1967 a 1974, byla na Hlučínsku zastavena těžba uhlí v obou dolech a v polistopadovém období došlo pak k poklesu objemu průmyslové výroby. Některé podniky prošly výraznými proměnami, například Moravskoslezská armaturka a Juta, a nadto přibyly nové, například Armatury Group nebo HP Trend. Změnila se sociální příslušnost obyvatel, vzrostl počet samoživitelů (podnikatelů) a příslušníků kategorie zaměstnanců; dělnická profese, především práce v průmyslu, se stala ojedinělým jevem. Nové podmínky umožnily Hlučíňanům znovu nastoupit práci v zahraničí, především v Německu.

Jedním z konstantních rysů Hlučínska je jeho příhraniční charakter. I po roce 1945 zůstaly zachovány přeshraniční vazby – jednak hospodářského a jednak příbuzenského rázu. Po roce 1989 však začala zcela nová etapa. V ní již hlučínské obce samy prosazovaly výstavbu hraničních přechodů. Za završení trendu otevírání hranic lze pak považovat vstup České republiky do Schengenského prostoru.

Poprvé ve svých dějinách se Hlučínsko stalo i turistickým cílem. Zatímco dle poválečných statistik byl počet turistů v okrese Hlučín v rámci českých zemí beznadějně nejnižší, od devadesátých let se začala situace měnit. Vzniklo několik unikátních atrakcí – v Petřkovicích bylo otevřeno hornické muzeum, v Darkovičkách areál opevnění a v Šilheřovicích a v Kravařích golfová hřiště. Díky rekonstrukcí významných staveb (zámky, kaple apod.), které byly zčásti již zchátralé, získaly mnohé obce přitažlivější vzhled.

Jak bylo naznačeno výše, hlučínská kultura nezanikla. Naopak po roce 1989 byly položeny podmínky pro její nový rozkvět. Iniciativu vykonávaly nejen jednotlivé obce, ale kultura získala i určité institucionální zázemí (muzea, galerie, spolky apod.). Jedním z nejtypičtějších projevů hlučínské kultury je místní dialekt, který se v mnohém větší míře začal používat v psané formě (novinové

články, poezie). Problematice Hlučínska bylo věnováno několik nových knižních titulů jak odborného rázu, tak rázu beletristického. K hlučínské literatuře záhy přibyla i hudba, kterou reprodukují mnohé soubory. V mnohém větší míře byl dán prostor místním tradicím; takřka každá obec má své svátky, zejm. odpusty, a bohatě organizuje vlastní festivitu. S tímto trendem souvisí i obnova náboženského života. V tomto směru je Hlučínsko oblasti unikátní; už proto, že se nachází v těsné blízkosti dělnické, a tudíž i značně sekularizované, ostravské oblasti. Náboženství znovu prostoupilo mnohé prvky každodennosti, především ve vztahu ke spolkovým aktivitám.

Z pohledu zvnějšku patří k nejcharakterističtějšímu rysu Hlučínska otázka jeho němectví. Lidé se znovu začali hlásit k německé národnosti (i když v rámci Hlučínska se jednalo spíše o malou skupinu) a znovu začali žádat o německé občanství (i když toto rozhodnutí vyplývalo mnohem více z ekonomických potřeb než z přesvědčení). Současně vzniklo několik spolků německých obyvatel. Určitou raritou je v tomto směru skutečnost, že na Hlučínsku je síť těchto spolků hustší než v jiných částech republiky, kde zůstala část německého obyvatelstva. Další raritou je prvek, který byl na Hlučínsku přítomen již dávno – totiž skutečnost, že jazyk není pro určení národnosti směrodatný. Ale ani po dlouhém časovém odstupu od druhé světové války nepřestala být otázka národnostního cítění citlivým tématem a mnohé záležitosti (zejm. pieta německým vojákům) byly dodatečně zpolitizovány.

Související publikace

• Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742 - 1960