Správa území

Do roku 1742 spadalo území dnešního Hlučínska pod Opavské knížectví země koruny české a bylo součástí Habsburské monarchie. Po anexi Slezska Fridrichem II. se stalo součástí Pruského království, konkrétně hlubčického a později od roku 1817 ratibořského landrátu. Úřední řečí byla stejně jako v Rakousku němčina. V osmdesátých letech 18. století mělo území dnešního Hlučínska 38 obcí s 12 000 obyvateli.

Spolu s celým Pruskem prošli Moravci z Hlučínska od roku 1742 všemi politickými otřesy a přeměnami v moderní stát. V roce 1871 se tak po sjednocení Německa stali příslušníky Německého císařství. Přechod do tohoto nového státního útvaru přinesl i řadu správních změn. Vzhledem ke katolickému charakteru Horního Slezska se stala dominantní politickou silou celého slezského regionu německá konzervativní katolická strana Centrum, která se stala po svém vzniku v roce 1870 až do I. světové války hlavním politickým reprezentantem místních obyvatel.

Po ukončení I. sv. války, zrušení Německého císařství a rozpadu Rakousko-Uherska, se začala rýsovat nová mapa střední Evropy. Na Versailleské mírové konferenci bylo rozhodnuto, že se jižní část ratibořského okresu stane v roce 1920 součástí nové Československé republiky. Toto rozhodnutí vyvolalo mezi místním obyvatelstvem řadu protestů, ale nakonec došlo k připojení bez požadovaného

 

plebiscitu. Nejvyšším představitelem tohoto regionu se stal zemský prezident Slezska Josef Šrámek, který byl jmenován zplnomocněným komisařem pro Ratibořsko, čili dnešní Hlučínsko. Nová vláda pohlížela na Moravce, díky jejich českému dialektu, jako na Čechy a protože se národnost určovala dle mateřského jazyka, byla uvedena, u téměř 83% obyvatel při sčítání lidu v roce 1921, národnost československá. I přes tuto skutečnost se stala nejsilnější politickou stranou regionu Německá křesťansko-sociální lidová strana a postupně, především vzhledem k ekonomickým důvodům, nespokojenost s českou správou narůstala.

Henleinovo vítězství v parlamentních volbách v roce 1935 na Hlučínsku bylo výsledkem nejen jeho obratné agitace, ale i těžké hospodářské situace, kterou československá vláda nedokázala řešit, byť zakazovala místnímu obyvatelstvu výjezdy za prací do Německa. Po Mnichovské dohodě bylo Hlučínsko znova bez plebiscitu připojeno k Německu a opět začleněno pod německou státní správu, tentokráte už však reprezentující totalitní nacistický režim. Hlučínsko se stalo znovu součástí ratibořského okresu, ale proti situaci před rokem 1920, začala hrát zásadní roli při jmenování místních samospráv a starostů nacistická strana NSDAP, která fakticky kontrolovala veškerý politický i úřední aparát Německa a tedy i Hlučínska. Všichni Hlučíňané, kteří se zde narodili před rokem 1910, získali automaticky německou státní příslušnost. Po Mnichovu odcházeli z Hlučínska do

okleštěného zbytku českých zemí hlavně příslušníci československé státní a veřejné služby, kteří se sem přistěhovali až po únoru 1920. Během války se germanizační tendence ještě utužily a německá správa pronásledovala tvrdě veškeré projevy politického nesouhlasu s nacistickým režimem.

Po skončení války bylo Hlučínsko zpět začleněno pod správu Československé republiky. Objevily se různé názory, jak řešit osud místního obyvatelstva. Nekompromisní požadovaly radikální odsun uplatňovaný na sudetském obyvatelstvu v pohraničí, umírněné postoje navrhovaly řešit hlučínský problém výchovou a osvětou. Část místních prominentů nacistické správy se po válce domů raději nevrátila. Řada rodin, jejichž příslušníci aktivně spolupracovali s německým režimem nebo byli některými představiteli české správy pouze označeni za nespolehlivé, byla odsunuta. V jednotlivých případech hrál při konfiskaci rozhodující roli majetek namísto domnělé nacistické minulosti.

Nakonec byl postoj k Hlučíňanům z větší části přehodnocen a jeho obyvatelům bylo po národním prověření opět vráceno československé občanství. Z hlučínského okresu čítajícího po válce okolo 40 tisíc obyvatel bylo nakonec odsunuto nebo samo odešlo na 2000 osob. Většině lidí zůstal jejich majetek, k němuž měli vztah a pečovali o něj. Proto se Hlučínsko v pozdější době výrazně odlišovalo od zdevastovaného sudetského pohraničí. Síť samosprávy tvořily po válce Národní výbory, které

začaly suplovat roli samosprávy i nižších instancí státní správy. Zcela zásadní vliv na obsazování úředních postů začala postupně získávat Komunistická strana Československa, která se po únoru 1948 stala na dobu dalších 40 let jedinou vládnoucí stranou. Zdá se, že teprve zformování občanské společnosti po roce 1989 a členství České republiky v Evropské unii postavené na společných principech demokracie a samosprávy napomohou úspěšnému řešení starých reziduí i nových problémů za situace vytvořené specifickým historickým vývojem.

Související publikace

• Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742 - 1960
• Prajzáci II. aneb Hlučínsko ve staronové vlasti 1920 - 1938