Změny hranic

Oblast Hlučínska se do poloviny 12. století vyvíjela jako součást Polského státu. Do poloviny 13. století patřilo holasické provincii a po roce 1318 slezskému Opavskému vévodství, jako součást svazku Zemí koruny české. Od první poloviny 80. let 15. století se na čas Hlučínsko připojilo k uherskému království a po nástupu Habsburků na český a uherský trůn v roce 1526 se stalo součástí nově utvořené podunajské monarchie.

Stanovení hranic mezi podunajskou monarchií a pruským královstvím v letech 1742 – 1743

Rok 1742 byl pro Hlučínsko významným historickým mezníkem. Konflikt mezi pruským královstvím a habsburskou monarchií přerostl až ve válku o rakouské dědictví. Pro oblast Hlučínska byla osudová hned první slezská válka, která byla ukončena mírovou smlouvou podepsanou ve Vratislavi 11. června 1742. Marie Terezie v ní ztratila ve prospěch pruského krále Fridricha II. historické území Slezska s dnešním Hlučínskem a sousední Kladsko.

Touto změnou se otevřela také otázka stanovení nových hranic mezi těmito dvěma mocnostmi.  Berlínský protokol uváděl, které části mají být podstoupeny pruskému králi. Jednalo se o celé Dolní a část Horního Slezska (s oblastí Hlučínska) spolu se sousedním hrabstvím Kladsko. Český sněm měl ztrátu dotčených zemí odsouhlasit a zbavit je práv k původní České koruně, stalo se tak 16. července 1743. Z původní rozlohy Slezska získal pruský král Fridrich II. oblast přibližně o rozloze 40 180 km², uherská a česká královna Marie Terezie uhájila pouze území o rozloze cca 5 150 km² - těšínské knížectví s částí Ratibořska, větší část opavského knížectví s Krnovskem a malou část původního niského knížectví. Uhájeny byly i tzv. moravské enklávy na Osoblažsku a Opavsku, které byly majetkem olomoucké kapituly.

Stanovení nové slezské státní hranice proběhlo víceméně jednostranně, v rychlém časovém sledu. Dominantní úlohu sehrála pruská strana, která si jako vítěz diktovala podmínky, rakouská strana mohla vznášet a nárokovat pouze dílčí návrhy a změny. Ustanovená komise měla provést teoretické i praktické zaměření a následné fyzické vyznačení hranice pomocí hraničních sloupků a cedulí. Současně měla řešit případné hraniční spory. Církevně správní příslušnost rozhraničovaných oblastí měla zatím zůstat nezměněna.

Jednání hraniční komise probíhalo v období od 22. září do 20. října 1742 a dodatečná revizní, opravná a bilanční jednání pak v prosinci 1742 a lednu 1743. Nová hranice byla oficiálně ratifikována 14. srpna 1743 ve Vídni. Hraniční komise se řídila instrukcemi a pokyny pruského a vídeňského dvora a využívala k vedení nové hranice rovněž místních přírodních dominant (říční toky, stromové porosty a aleje, silniční komunikace, brázdy). Méně se přihlíželo k hranicím vrchnostenských a obecních statků, či ke stávající integritě jednotlivých obcí a jejího zázemí (fary, hřbitovy, mlýny, sklady, polnosti apod.), což následně vyvolávalo odpor a spory. K námitkám místní vrchnosti či vedení obcí se přihlíželo jen zřídka dodatečnou hraniční korekcí. Vytyčování státní hranice začalo v těšínském knížectví a postupovalo se směrem na západ napříč opavským a krnovským knížectvím až k zemským hranicím hrabství Kladsko. Oblasti Hlučínska se týkalo desáté jednání hraniční komise, které se uskutečnilo v Kravařích dne 4. 10. 1742. V oblasti mezi Třebovicemi a Opavou bylo vytyčeno celkem 10 hraničních sloupků s hraničními cedulemi, přičemž se postupovalo především podle toku řeky Opavy, aby se vytyčování vyhnulo možným komplikacím. Řeka se tak měla stát, až na některé výjimky, současně novou hraniční linií.

Nová státní hranice od sebe oddělila také původně přímo sousedící vrchnostenské statky. Na rakouské straně zůstaly Přívoz, Třebovice, Martinov, Gelešov, Děhylov, část statku Dobroslavice

se stejnojmennou obcí, Jilešovice, Chabičov, část statku Smolkov se stejnojmennou obcí, Mokré Lazce, Suché Lazce, Kružberk a panství Opava. Pruské straně naopak připadly statky a obce Koblov, Petřkovice, Lhotka, Hošťálkovice, Bobolusky, Hlučín i s městem a mlýnicí, Kozmice, část dobroslavického statku, Dolní Benešov, část statku Smolkov, Kravaře, Kouty, Velké Hoštice i se stejnojmennou vsí, Malé Hoštice, Oldřišov a Píšť. Další dvě jednání hraniční komise zasedala v Opavě hned 5. 10. a řešila vedení hranice od vsí Lhotka (dnes Lhotka u Opavy) a Kouty až k Malým Hošticím. Státní hranice se opět přidržovala toku řeky Opavy. Město Kravaře bylo přiřknuto pruské straně až na obecní kostel, který zůstal rakouské straně a dnes se nachází v katastru obce Štítina. Teprve u města Opavy byla státní hranice svedena mimo říční tok, neboť podle předběžných dohod mělo město Opava připadnout rakouské straně. Ta dodatečně uhájila také opavské předměstí zvané Kateřinky. V místě tzv. Švédské kaple v Kateřinkách byla zřízena příhraniční celnice, která fungovala i později pod německou správou až do roku 1920. V důsledku výrazných odlišností podunajské monarchie od pruského království, začalo brzy docházet k odlišnému vývoji oddělených oblastí a k postupnému zcizování. Náboženství a církevní správa postižených oblastí sice nebyly zpočátku novou státní hranicí dotčeny, ovšem pruská administrativa podporovala především reformovaná náboženství, zatímco rakouská strana tradičně katolictví. Hlučínsko se tak stalo součástí pruského státu. Bylo přičleněno ke správní oblasti hlubčické a od roku 1817 k okresu ratibořskému.

Stanovení hranic po I. světové válce

Dne 28. října 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. Hlučínsko do té doby náleželo Německu, konkrétně okresu Ratiboř v Horním Slezsku, kde zaujímalo jeho jižní část. Hlučínsko bylo obydleno převážně českým, respektive moravským obyvatelstvem, které mluvilo původním jazykem – moravštinou.

Vznikem republiky se objevila otázka vymezení nových hranic. Československá vláda na mírové konferenci v Saint Germain vznesla nároky na území, která byla v minulosti součástí českého státu s obyvatelstvem slovanského původu, které se hlásilo k moravské řeči jako svému mateřskému jazyku. Mateřský jazyk byl tehdy uznáván jako základní znak národa a proto byli pruští Moravci považování za součást národa českého. Požadavek o získání Hlučínska byl zdůvodněn také strategicky. Tato oblast mohla pomoci zabezpečit rozvíjející se významné centrum

Moravské Ostravy a jejího nejbližšího okolí, před případným útokem ze severu. I přes zásadní nesouhlas většiny obyvatel Hlučínska bylo toto území přičleněno k Československé republice. Stalo se tak na základě článku 83 mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem, podepsané ve Versailles dne 28. června 1919. Smlouva nabyla mezinárodní účinnosti dne 10. ledna roku 1920.  Přičleněno bylo celkem 36 obcí s 48 000 obyvateli a rozlohou 285 km². Patřily sem obce Antošovice, Benešov (Dolní), Bělá, Bobrovníky, Bohuslavice, Bolatice, Darkovice, Darkovičky, Hlučín, Hněvošice, Hošťálkovice, Hoštice (Malé), Hoštice (Velké), Chabičov, Chuchelná, Kobeřice, Koblov, Kouty, Kozmice, Kravaře, Lhotka, Ludgeřovice, Markvartovice, Oldřišov, Rohov, Petřkovice, Služovice, Strahovice, Sudice, Šilheřovice, Štěpánkovice, Vrbka, Vřesina, Třebom, Zábřeh a Závada. Mezi nimi bylo nejvýznamnější město Hlučín, od něhož byl přirozeně odvozen i název celého prostoru – Hlučínsko.

Hranice a rozsah Hlučínska byl vymezen velmi nedbale. Byla pouze stanovena základní hraniční čára podle návrhu francouzského generála jménem Henri Louis Edouard Le Rond, který bez znalosti poměrů vykreslil pravítkem do mapy přímku. Tato přímka se stala rozhodující pro stanovení průběhu této severní hranice Československa. Definitivní průběh hranice měl poté vzejít z návrhu delimitační komise s oficiálním názvem Mezispojenecká komise pro stanovení hranice.

Hlučínsko bylo převzato a vojensky obsazeno dne 4. února 1920. Toto datum však neznamenalo konec procesu připojení. V letech 1922 a 1923 byly připojeny ještě obce Hať a Píšť a obě obce úředně převzaty a vojensky obsazeny 16. března roku 1923. Poslední úpravy státních hranic se uskutečnily ještě podle výnosu československo – německé delimitační komise ze dne 3. května roku 1923. Ve prospěch Německa byly od obce Píšť odstoupeny tři domy s příslušnými pozemky a od obcí Rohov a Sudice některé pozemky. Naproti tomu z Německa od obcí Bořutína a Křenovic byly převzaty pozemky ve prospěch Píště a Chuchelné. Tímto byl několikaletý proces připojení Hlučínska završen. Československý stát získal území o rozloze 316 km² s 38 obcemi a přibližně 50 000 obyvateli.

Státní hranice, zvláště díky výběžku tvořenému katastry obcí Sudice a Třebom, se staly ještě více křivolaké a hůře hájitelné. Obě obce navíc byly z většiny německé, naopak k nim ze západu vklíněná obec Stěbořice, která zůstala v Německu, byla česká. Připojení Hlučínska přineslo přímé spojení opavského a těšínského Slezska, dosud oddělených částí moravského území mezi řekami Odrou a Ostravicí. České Slezsko se tak stalo souvislým územím.

Již roku 1938 změnilo Hlučínsko opět své hranice a státní příslušnost. Bylo přičleněno k Německu jako tzv. „Altreich“ (Stará německá říše). Hlučínsko se tak stalo součástí provincie Pruského Slezska, náleželo okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu a od roku 1941 pod provincií Horní Slezsko. Až po válce se Hlučínsko opět a natrvalo vrátilo k Československé republice.