Vysídlení

Bezprostředně po skončení 2. světové války docházelo k zatýkání desítek osob. Připravovaly se také soupisy Němců a jejich následný odsun do Německa. Dva a půl milionu českých Němců se dostalo do situace, kdy ztratily československé státní občanství a dekrety prezidenta republiky je zbavily takřka veškerého majetku i občanských práv. V místních politických kruzích převládal názor, že všichni rodilí Hlučíňané jsou Němci. Nikoho tehdy nezajímalo, že rodilí Hlučíňané ztratili v říjnu 1938 automaticky československé občanství a získali stejně tak německou státní příslušnost. Podle prvního soupisu z 15. srpna 1945 bylo v okrese Hlučín napočítáno 11 756 Němců, tj. 29,05%. O nevěrohodnosti tohoto soupisu svědčí údaje z jednotlivých obcí. Kritéria pro výběr Němců nebyla patrně tehdy ve všech obcích na Hlučínsku jednotná.

Němci byli shromažďováni do internačních táborů, které vznikly v Petřkovicích na dole Anselm, na parní pile v Hlučíně a na statku v Albertovci ve Štěpánkovicích, který byl poté přeložen do dřevěných baráků v zámeckém parku v Kravařích. Internační tábor byl rovněž v Hlučíně na Opavské ulici. Odsun se týkal především celého severního pohraničí českých zemí, tzv. Sudet, kde německé obyvatelstvo již od vrcholného středověku žilo a tvořilo většinu populace. Kdo byl považován za Němce a nebyl internován, byl vystaven četným diskriminačním opatřením.

Musel nosit na pásce na rukávě „N“ (Němec), nesměl používat hromadné dopravní prostředky, navštěvovat veřejné a zábavné podniky, vycházet po 20. hodině z domu apod. Pobíral potravinové lístky s nižšími dávkami než ostatní obyvatelé. Dále měl problémy s výměnou platidel, vztahovala se na něj pracovní povinnost a ze mzdy se mu strhávalo 20%. I když se tato omezení nedodržovala všude po celou dobu v plném rozsahu, volili mnozí takto diskriminovaní Hlučíňané „dobrovolný“ odchod do Německa.

Nad dodržováním směrnic pro výběr na odsun bděl jednak Místní národní výbor, jednak zvláštní komise Národní fronty při OSK v Hlučíně a Okresní národní výbor v Opavě. Menší část Hlučíňanů (kolem 700 osob) se odstěhovalo do Německa pod tlakem poválečných poměrů sama. Mezi nimi i takoví, kteří se na Hlučínsko ze zajateckých táborů či z evakuace před frontou vůbec nevrátili. Vlastní organizovaný odsun 1 303 osob byl z okresu Hlučín uskutečněn v měsících září a říjnu 1946. Převažovaly ženy a děti. Z 12 hlučínských obcí okresu Opava – venkov bylo odsunuto 799 osob, z toho z Třebomi 206 a ze Sudic 229. Z těchto dvou obcí byli odsunuti všichni občané, kteří neprokázali slovanský původ a znalost českého jazyka.

Kromě vysloveně německých obyvatel ze Sudic a z Třebomi se odsun týkal ve zbývajících 10 obcích okresu Opava-venkov téměř výhradně občanů s říšskoněmeckou státní příslušností před rokem 1938. V roce 1947 mělo být z okresu Hlučín odsunuto ještě 214 osob. Tento záměr se již nepodařilo uskutečnit, přestože tito lidé byli již v Hlučíně soustředění a připraveni k odjezdu.

Související publikace

• Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742 - 1960
• Prajzáci II. aneb Hlučínsko ve staronové vlasti 1920 - 1938