Ludmila Hořká

*26. 4. 1892 Dvořisko - † 6. 10. 1966 Štítina

spisovatelka, básnířka a prozaička, sběratelka lidové slovesnosti, zakladatelka souboru lidové tvořivosti

Ludmila Hořká, vlastním jménem Ludmila Šindelářová, se narodila 26. dubna 1892 na Dvořisku, mezi Štítinou a Kravařemi. Její otec pocházel z Kravař (na pruské straně) a přiženil se do malé hospůdky do sousedního Dvořiska (na rakouské straně). Tyto dvě vesnice dělila jen řeka. Záhy, když jí zemřela matka, vyrůstala u svých tet v Kravařích, kde také navštěvovala tamní školu. Otec měl však hospodu za hranicemi, na rakouské straně, a podle nařízení musel posílat dítě, chtěl-li si udržet hospodskou koncesi, do školy na rakouském území. Ta byla naštěstí česká v nedaleké Štítině. Ludmila zde uslyšela alespoň něco z českých dějin a s nadšením poslouchala vyprávění z české historie. Jako děvče, asi 15tileté, navštěvovala krátce německou hospodářskou školu pro dívky. Zde se poprvé uplatnil její tvůrčí talent a psala milostná psaníčka za své kamarádky, které to neuměly. Pak ovšem přišly starosti. Sňatek, tři děti a krátce na to jí zemřel muž. Provdala se podruhé a na svět ji přišlo celkem jedenáct dětí, mnohé z nich však zemřeli ještě malé. Brzy přišla hospodářská krize, muž

– zedník neměl práci jako většina zedníků a vedli neustálý boj o přežití. Hořké zemřel sedmnáctiletý syn a neměla ani za co syna pohřbít. Na četbu a psaní neměla ani pomyšlení.

Už jako dívka skládala první koledy v lidovém duchu a vášnivě naslouchala vyprávění pohnutých osudů z úst návštěvníků jejich hospody, kteří se vraceli ze světa. Ludmila Hořká navzdory krutému osudu vlastního života nikdy nerezignovala. Teprve po skončení první světové války a vzniku Československa jí její činorodá životní aktivita přivedla k národopisu Hlučínska. V prvních poválečných letech se v Kravařích ustavil amatérský taneční soubor. Hořká zaznamenávala lidové písně a poezii. Oblékala si hlučínský kroj, zpívala a tančila a stala se duší založeného souboru. Propagovala a získávala přátelé pro svůj kraj. Za svůj postoj však byla perzekuována, ale činnost neoslabila. Dostávalo se jí vřelého přijetí mezi početnou obcí slezské inteligence a byla povzbuzována opavskými pracovníky a redaktory, především z okruhu Matice opavské. Posílala drobné národopisné příspěvky i vlastní verše do hlučínského tisku, čerpala z materiálu, který sama zapsala, ale ještě více ze své zásoby písní.

Do literatury vstoupila svou první knížkou (Doma, 1943) velmi pozdě, ve svých 51 letech. Trojdílná kronika Doma – Řeka – Dolina je umělecky zpracovanou autobiografií. Děj první knihy L. Hořké je sledem událostí jednoho roku, v němž jsou vylíčeny všechny nejdůležitější lidové obyčeje, zvyky a slavnosti, které provázely ještě na počátku minulého století člověka na slezském venkově. Zážitky, talent, ale především touha vypovědět ji přiměly, aby začala vyprávět psaným slovem svůj život i životy všech těch Bejatek, Hanysů a robek, které znala. Pamětníci vzpomínají, jak Ludmila Hořká dovedla poutavě vyprávět i pohádky, pověsti nebo líčit příběhy, které převzala z úst návštěvníků své hospůdky, jak její vyprávění bylo neseno proudem živé, čisté, neotřelé řeči. A právě proto je dílo Ludmily Hořké z nevelké řady těch, jež v naší literatuře nezestárne. Ludmila Hořká – Šindelářová zemřela 4. října 1966 v opavské nemocnici a pohřbena je, na základě vlastního přání, na hřbitově ve Štítině.

Dílo Ludmily Hořké:

Doma - Řeka - Národopisné paběrky z Hlučínska - Bejatka - Mialam dwóch synów - Hanysové - Dolina - Mezivodky - Bílé punčochy - Trnité cesty - Mezivodky, Bejatka, Hanys Benjamin - Dvě slezské koledy - Tesknice

Související publikace

• Bílé punčochy
• Dolina
• Hanysové
• Ludmila Hořká
• Národopisné paběrky z Hlučínska