Industriální architektura

Za industriální či průmyslovou architekturu označujeme objekty, které byly vystavěny od počátku průmyslové revoluce až do nedávné doby. Řadíme sem budovy továren, důlní a hutní techniku a zařízení, mosty, pivovary a další. Industriální architektura se na Hlučínsku se objevovala během 18. a poté převážně v 19. století.

Na Hlučínsku bylo několik výrazných průmyslových staveb. Jednou z nich byla továrna na zpracování lnu knížete Karla Maxe Lichnovského v Chuchelné. Se stavbou továrny se započalo v roce 1907 na návrh národohospodáře dr. Paul Püschela, který byl v jeho službách od roku 1904. Lněné vlákno se mimo jiné používalo na uniformy, lana, plachty, stany či plátna k potažení konstrukcí křídel válečných letadel. Areál měl lichoběžníkový tvar o prvotní rozloze přibližně 1 hektar. Stavitelem se stal Josef Holuscha, který vystavěl z režného cihelného zdiva budovy lámárny a tírny, kotelnu se strojovnou, agregát, dům dozorce a máčírny.

Úspěchy, které továrna zaznamenala, vedly k dalšímu rozšiřování a modernizaci provozu po roce 1915, kterého se již ujal berlínský architekt Julius Bühler. Vznikaly desítky hospodářských a technických objektů, obytných budov pro knížecí zaměstnance a vily správců. Plocha areálu byla oproti původnímu stavu zdvojnásobena. V letech 1918 a 1919 továrna dosáhla svého vrcholu. Patřila k největším zaměstnavatelům na Ratibořsku. Úpadek továrny úzce souvisel s ekonomickou, hospodářskou i politickou situací po I. světové válce. V září 1926 byla již neefektivní výroba v podniku zcela zastavena a o rok později tovární areál zakoupil československý stát, který zde v roce 1929 otevřel tabákovou továrnu.

Další významnou průmyslovou stavbou byla továrna na kotle a radiátory Holuscha a spol. v Dolním Benešově. Zakladatelem rodinné firmy a později významného podniku v Dolním Benešově byl Jan Holuscha. Původně v roce 1890 postavil v Dolním Benešově malou pilu a stolárnu na zpracování dřeva a na výrobu stolařských a tesařských komponentů. Jeho syn Josef postupně rozšiřoval malou firmu o nové rozlehlejší a modernější provozy - kotelna na výrobu páry, výrobna betonových střešních tašek, kovárna, slévárna, zámečnická dílna a strojírenská výroba. Firma také začala vyrábět parní čerpadla pro šachty na Ostravsku a byla zavedena výroba radiátorů a kotlů. Během 2. světové války přešla továrna na válečný program. Vyráběla součástky pro ponorky, hlavičky a závěry pro letecké

bomby, malé litinové bomby zn. SD 1 pro kobercové bombardování, granáty a další. Po válce se utvořil nový národní podnik a jeho hlavním předmětem se stala výroba průmyslových armatur všeho druhu. V roce 1947 vznikl národní podnik Moravskoslezská armaturka v Dolním Benešově. Díky rychlému rozvoji výroby se společnost rozrostla o novou moderní strojírenskou halu, administrativní budovu, kotelnu, středisko pro učňovský dorost, lakovnu, moderní zkušebnu a expedici se skladem hotových výrobků. Na počátku 90. let byla společnost zprivatizována a vznikla Moravskoslezská armaturka, a. s. (MSA), jejíž prioritou se stal především export do zahraničí. Výroba byla soustředěna na průmyslové armatury.

Do industriální architektury rovněž řadíme důlní a těžební stavby. Významná byla na Hlučínsku těžba černého uhlí v petřkovických dolech. S těžbou se započalo v roce 1782 jako jednou z prvních na Ostravsku. Nejvýznamnějším dolem v celé historii dobývání byl důl Anselm (původně důl František), který byl založen v roce 1830 kapitulou olomouckého biskupství. V roce 1843 koupil důl Salomon Mayer Rothschild, který rozšířil a zmodernizoval těžební podnik. V areálu vzniklo technické zázemí pro těžbu jako cechovna, mechanické dílny, kompresorovny, těžní budovy s věží, strojovny parního těžního stroje, stolárny nebo také loděnice či viadukt důlní dráhy. Ve zvláštní budově pak byly umývárny a řetízkové šatny horníků, dále vrátnice a správní budova. Vše bylo vystavěno z režného

cihlového zdiva. V rukách Rothschildů byl důl Anselm postupně modernizován a v roce 1847 byl u těžní jámy dán do provozu první parní stroj v revíru. Byla rozšířena zdejší koksovna, která ukončila činnost v roce 1859, poté co byla dána do provozu koksovna Karolina v Moravské Ostravě, rovněž patřící Rothschildům. Na počátku 20. století došlo k napojení dolu na železniční síť a k celkové modernizaci a rozšíření provozu. V roce 1915 byla dána do provozu nová 40 m vysoká těžní věž, která se zachovala dodnes. Roku 1945 byl důl znárodněn a začleněn do národního podniku Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly Ostrava (pozdější OKD). Roku 1951 získal důl jméno Eduard Urx. Těžba uhlí zde byla ukončena roku 1991 a v jeho areálu vzniklo Hornické muzeum Landek Park.