Zvyky a tradice

Zvyky a obyčeje jsou spojovány s obřady. Lze je dělit na výroční, rodinné, hospodářské, náboženské a příležitostné. Tradicemi rozumíme soubor představ o ustáleném chování a názorech, pravidelně předávaných mezi generacemi v rámci určité skupiny nebo společenství. Aplikace těchto představ je zdůvodňována opakovaným úspěšným použitím v minulosti. Pohnutky, které vedly ke vzniku zvyků, zvykoslovných a pověrečných praktik byly v jádře pragmatické a realistické. Člověk byl v minulosti velmi těsně spjatý s přírodou, měl o ní rozsáhlé poznatky a celoroční cyklus vnímal jako opakující se kruh. Mnohem důležitější než roky pro něj byly roční období. Tak se zaznamenání úkazů koloběhu dění v přírodě vtělilo do výročního zvykosloví. Také vědomí o uzavřeném cyklu každého lidského života, usměrnilo představy o něm do cyklu rodinného a sociálního zvykosloví.

Po skončení polních prací, někdy i dříve, začínaly obvykle přástky. Také se po večerech dralo peří.  Na kolovratech se spřádaly nitě a při tom se vykládalo, besedovalo, vzpomínalo na živé i mrtvé, oživovaly se příběhy o šotcích, rarášcích a vrcholem večerů bývaly pohádky, legendy a příběhy ze starých časů. Období ukončení léta se v lidové tradici soustředil ke dni sv. Martina (11. 11.) a neznamenal jen astronomický přechod k podzimu nebo zimě, ale znamenal ukončení všech venkovních zemědělských prací, konec pastvy apod. Nezbytnou součástí svátku sv. Martina byla pečená martinská husa. O sv. Kateřině (25. 11.) se konala poslední taneční zábava.

Svátost doby byla protkána kouzlem blížících se vánoc a zvyklostmi spojenými se dny sv. Ondřeje (30. 11.) a sv. Barbory (4. 12.). Tyto dny spadají do období, kdy se lid v minulosti staral o novou úrodu ve smyslu předvídání budoucnosti, často pomocí magických praktik. V předvečer svátku sv. Barbory chodila po staveních děvčata oblečena do bílých sukní, kabátců a punčoch s červeným nebo zeleným věncem na hlavě. Metličkou v ruce klepaly na okno a tím oznamovaly svůj příchod. S rodinou se pomodlily, vyzpovídaly děti, zda byly hodné a hodné děti odměnily.

Čtyři týdny před vánoci začínalo období adventu. Byla to doba postní, v níž platily zásady střídmosti v pití a jídle, doba intenzivního zbožného rozjímání a zákazu zábav, tance a zpěvu. Přesto se o adventu konaly četné lidové obřady a zvyky, které postní zásady porušovaly.

Nejvíce se v době adventu těšily děti na Mikuláše, který přicházel v předvečer svátku sv. Mikuláše (6. 12.). Mikuláš chodil často sám nebo s sebou bral tzv. „krompuse“ oblečeného do dlouhého naruby obráceného kožichu, opásaného řetězy. Ten naděloval neposlušným dětem řepu či kobzole. Naopak Mikuláš udílel ve vší důstojnosti rady a ponaučení, hodným i dárky.

Na den sv. Lucie (13. 12.) se přestalo drát peří a zmlkly kolovraty. Po vesnici chodila Lucie v bílém přestrojení, v ruce měla vařečku a u boků džber. Kde předli nebo drali peří, vešla dovnitř a klepla dračky či přadleny po prstech. Rok pak nemohly vzít do rukou peří ani vřeteno, jak je bolely. Sv. Lucie byla uctívána také jako ochránkyně před čarodějnicemi. Dvanáct dní po sv. Lucii sloužilo pro hospodáře jako kalendář, neboť se věřilo, že počasí v těchto dvanácti dnech určovalo počasí v jednotlivých měsících v novém roce.

Štědrý den (24. 12.) souvisel těsně s následujícím svátkem – Božím hodem vánočním, dnem narození Ježíška. Liturgicky se Štědrý den označuje jako „vigilie“, tedy předvečer slavnosti. Byl dnem postu a přípravy, doprovázený řadou lidových zvyků a pověr, které měly převážně magický ráz a jejich účelem bylo vyvolat prospěch v zemědělském hospodaření nebo předvídat lidské osudy. S východem první hvězdy končil adventní půst a začínala štědrovečerní večeře. Večeře započala modlitbou. Při jídle se pod talíře kladly peníze, aby jich bylo hojně po celý rok. Jídelní lístek se řídil zámožností. Po večeři, před rozdílením dárků, se zpívalo. Kde neměli jesličky, měli alespoň chvojku a pod ní chudičké dárky. Po večeři se zkoušelo štěstí. Lilo se olovo, rozkrajovala se jablka a hrušky, louskaly se ořechy a pouštěly lodičky. Ani na dobytek a drůbež se nezapomínalo.

Na Boží hod vánoční (25. 12.) musel být každý pořádný člověk přítomen na třech mších – na jitřní, andělské a pastýřské. Boží narození bylo tak velikým svátkem, že se nemělo chodit k sousedům na besedy, uklízet, ani vařit. Na oběd byly uchystány zbytky ze Štědrého večera.

O sv. Štěpánu (26. 12.) chodily děti na koledu. Koledován kdysi souviselo s vírou v magické ovlivnění osudu. Proto se obřadům spojeným s přáním zdaru věnovala veliká pozornost. Se šířením křesťanství se víra v účinek magických obřadů ztrácela a nahrazovala je modlitba a mše. Některé obřady však nezanikly, ale změnil se jejich smysl. Přání zdaru, spojené s obchůzkami rodin, se stalo společenskou událostí. Na Štěpána také vystupovala čeleď ze služby a odjížděla k rodičům na svátky. Vracela se až na Nový rok.

Teprve během středověku se sjednotil konec roku na den 31. prosince, proto se nespojoval původně se svátkem sv. Silvestra (31. 12.) žádný významnější zvyk. Teprve později se zařadil do cyklu lidových oslav. Lidé navštěvovali kostel, aby se pomodlili a poděkovali za vše dobré v uplynulém roce. Někde chodily děti společně přát, jinde provázelo tento den bujaré veselí.

 

Den sv. Tří králů (6. 1.) označují liturgické knihy již od 4. století jako svátek Zjevení Páně. Jeho spojení se Třemi králi je pozdějšího původu a je svou podstatou lidové. V tento den se na památku příchodu sv. Tří králů konaly obchůzky duchovního doprovázeného ministranty nebo učitele s žáky. V tento den se také svěcenou vodou kropila jizba, chlévy i studna. Někde kropili i ovocné stromy v zahradě. Lidé si tímto úkonem zajišťovali dobrou úrodu a ochranu před nemocemi. Svátkem sv. Tří králů se končil cyklus vánočních svátků. Toho dne se obvykle odstrojoval vánoční stromeček, někde ho ovšem ponechávali až do Hromnic (2. 2.). Na Hromnice se udržela tradice světit v kostele svíčky hromničky, které věřící ochraňovaly před bouřkou.

Na sv. Blažeje (3. 2.) se udělovalo v kostelech požehnání Svatoblažejské, tzn., aby na přímluvu sv. Blažeje byli věřící chráněni proti krčním nemocem. K požehnání přinášely matky i malé děti. V některých obcích se slavila památka sv. Doroty (6. 2.) předváděním hry o jejím umučení. Na sv. Řehoře (12. 3.) se říkalo: „Na sv. Řehoře, sedlak hlupy, kery něoře“.

Po období masopustu začalo 40tidenní období půstu. Rozhraním byla Popeleční středa. V úterý před „popelcem“ se konal poslední bál s pochováváním basy. V době půstu se omezovalo jídlo, zábavy, zabíjačky a tancovačky. Život ve Slezsku však ožíval řadou zvyků. Každá postní neděle měla svůj název a s ní byly spojené specifické rituály. První byla tzv. neděle černá, pytlová (1), kdy ženy odkládaly barevné oblečení a oblékaly se do černé barvy. Následovala neděle pražná (2), spjatá s postním jídlem pražmou. Na kýchavnou neděli (3) se konaly bohoslužby za odvrácení moru a věřilo se, že kolikrát v tento den člověk kýchne, tolik let bude živ. V družebnou neděli (4) bylo povoleno sejít se na návsi a poveselit se. Právě v tuto neděli také chodívala družba se ženichem navštívit dům, do něhož chtěli přijít o velikonoční pomlázce na námluvy. O páté neděli tzv. smrtné (5) byl obecně rozšířen zvyk vynášení smrti. Původ tohoto zvyku je třeba hledat již v pohanských dobách, kdy byl nejspíše spojen s koncem zimy a počátkem jara. Poslední postní nedělí byla neděle květná (6). Dodnes se v kostelech světí kočičky, jejichž popelem udělí kněz napřesrok při popeleční bohoslužbě lidem tzv. „popelec“, tj. znamení kříže na čele věřících popelem z ratolestí, posvěcených na Květnou neděli minulého roku. Dříve se světily také zelené větvičky, první jarní květy či proutky s pupeny. Ty pak lidé zastrkávali do polí, zahrad nebo doma za svatý obrázek na zdi. Dívky chodily po vsi s májíčkem tzv. krasnou, a tímto symbolicky přinášeli jaro do vsi.

Poté následoval pašijový týden. První neděli velikonoční předcházela Škaredá (Sazometná) středa. Toho dne hospodyně vymetaly komíny. Škaredá prý pochází z toho, že se Jidáš škaredil na Krista, proto se podle lidové víry nesmí nikdo tento dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce. Na Zelený čtvrtek se měla jíst zelená strava (špenát, zelí, vejce s kopřivami, apod.), aby byl člověk po celý rok zdráv. Kostelní zvony toho dne zněly naposled, říkalo se, že „odletěly do Říma“. Zvony se ozvaly zase až na Bílou sobotu. Hlas zvonů nahrazovaly o velikonocích nejrůznější kapotky, rachotky, štěrkotky či rachotící tragače. Na Velký pátek vstávali lidé před východem slunce a odcházeli se umýt do potoka, aby byli ochráněni před nemocemi. Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a hledáním ochrany před uhranutím. Na Bílou sobotu se v kostele světil oheň. Z ohořelých dřívek se zhotovovaly křížky, které věřící nosily do pole, aby byla dobrá úroda nebo se popelem z posvěceného ohně sypaly louky. Vzkříšení je slavnost oblíbená v celé střední Evropě. Z „Božího hrobu“ v kostele se vyzvedla monstrance s Nejsvětější svátostí a také Kristova socha nebo obraz, které se v průvodu nesly obcí. Průvod se honosil četnými korouhvemi, svátečním krojem lidu a později uniformami spolků. Na Boží hod velikonoční se provádělo svěcení velikonočních pokrmů – beránka, mazance, vajec, chleba a vína. Pekly se speciální koláče, v nichž bylo zapečeno uzené nebo telecí maso. Říkalo se jim svěceníky nebo plecovníky. Na pondělí velikonoční se odbývala pomlázka. Chlapci chodili „kyčkovat“ nebo na „šmergust“. Malé děti chodily odpoledne s rodiči na pole na „škrobanka“. 

Vzali s sebou křížky z klokočí nebo jiné, posvěcené na Bílou sobotu a zastrkávali je do pole. Matky napomínaly děti, ať se modlí, že jim „škrobanek“ něco shodí. Mezitím ukryly ke křížkům koláčky a různé dobroty, které pak děti hledaly. Velikonoce - nejvýznamnější svátek křesťanské církve, spojený s památkou umučení a vzkříšení Krista, ovlivňovaly řadu dalších, od nich odvozovaných pohyblivých svátků.

Na konci dubna v tzv. filipojakubskou noc (30. 4.) se ustálil obyčej pálit ohně. Tato noc byla opředena vírou ve zvláštní moc čarodějnic a obřady konané v tuto noc, měly za úkol vyhnat a oslabit jejich moc. Chránila se před nimi hlavně úroda a dobytek. Na 1. května se stavěly a dodnes staví na návsi nebo před hospodou máje. Kácení májky připadlo na poslední květnový den. Padesát dnů po velikonočních svátcích nastaly svátky svatodušní. Zaniklé obyčeje jako čištění studánek, zdobení domů čerstvými ratolestmi apod., poukazují na snahu našich předků zabezpečit magickými úkony budoucí úrodu. Do současnosti se zachoval zvyk smažení vajec v přírodě a ve Lhotce tzv. „honění krále“.

 

Letní období bylo vždy naplňováno intenzivní prací na poli. S jeho koncem souvisí dožínky jako oslava dokončení prací na poli. Symbolem dožínek se stal dožínkový věnec. Na Hlučínsku se také slaví „odpust“. Tento svátek probíhá obvykle v den svátku patrona kostela a často se při této příležitosti koná pouť. V době odpustu získávali lidé, kteří se podrobili předepsaným podmínkám, odpustky. Na počest posvěcení kostela se koná posvícení, neboli „karmaš, krmáš“. Posvícení patřilo mezi nejvýznamnější výroční událost, bylo vyvrcholením zemědělského roku a také dobou, kdy se z práce ve světě vraceli muži a mládenci domů. Na počátku listopadu se slaví svátek Všech svatých (1. 11.), který je v současnosti spolu se svátkem Dušiček (2. 11.) chápán jako oslavná příležitost spojená s uctíváním zemřelých, při níž se navštěvují a upravují hroby zemřelých.

 

Související publikace

• Lidová kultura na Hlučínsku