Lidová architektura

Uspořádání jednotlivých usedlostí na Hlučínsku bylo podřízeno půdorysnému schématu, které se ustálilo ve 13. století v době kolonizace. Průčelí statků byla orientována ke společné komunikační ose. Dvůr zemědělské usedlosti byl obklopen stavbami, které se rozprostíraly do hloubky, kolmo ke komunikační ose. Na humna jednotlivých usedlostí navazovaly pole. Původní půdorys vesnice (typů návesní, silniční nebo řádová) byl od počátku 19. století narušován novou zástavbou. Půdorys sídelního jádra se změnil do tvaru nepravidelné šachovnice a z polní tratě zbyl v záhumení jednotlivých statků oplocený sad s výjezdem do nové ulice. Výměra polí byla posunuta k hranicím katastru.

Zemědělský dům

Typické hlučínské lidové stavby měly hluboký, obdélníkový dvůr, obestavěný po obou delších stranách obytnými a hospodářskými budovami. Pokud k usedlosti patřil výměnek, jako oddělená

zvláštní stavba, uzavíral druhou podélnou stranu dvora. U menších usedlostí pak byla jedna podélná strana dvora uzavřena zadní zdí usedlosti sousední. Přední úzká strana statků, obrácená k cestě nebo do ulice, byla zahrazena vysokým plotem s vjezdní branou a vstupní brankou. Charakteristickým znakem těchto staveb byla také kůlna stojící u menších usedlostí a stodola u větších, která uzavírala zadní stranu dvora, až na úzký průchod do sadu nebo na zahradu, ve výjimečných případech přímo do polí. Součástí celého areálu byla rovněž stavba „srubku“, sloužící k uložení drobného hospodářského nářadí a náčiní, potravin a někdy i šatstva. Jedním ze základních znaků hlučínského zemědělského domu, většího statku i menší chalupnické usedlosti, bylo jeho rozdělení do tří funkčních celků – obytného traktu (jizby), síně a hospodářského provozu. Vše bylo v lineární ose schováno pod jednou společnou střechou. Součástí síně byla pec s otevřeným ohništěm (tzv. černá kuchyň). Na síň navazoval chlév a v pravém úhlu stodola se dvěma humny a podjezdem. Domy byly zpočátku roubené z opracovaných trámů, zděné se začaly objevovat až od poloviny 19. století.

V 19. století byl mezi tři funkční části domu vložen nový prvek, a to provozní místnosti – komory, které sloužily k přípravě píce, jako kuchyně pro vaření krmiva dobytku atd. Chov koní se projevil zakomponováním komory pro pacholka, ze které byl přímý vstup do maštale (stáje).

 

Za maštalí pak postupně navazovaly chlévy a chlévky pro drobné zvířectvo. Zvětšením provozní plochy uvnitř domu se prodloužila i spojka mezi obytnými prostorami a chlévy a dala základ ke vzniku kryté spojovací chodby, která se nazývala „gaňkem“ a byla přístupná ze síně a dvora. Toto základní členění domu mělo také své obměny. Síň byla například v polovině rozdělena na vstupní prostor a kuchyni, ve které zůstalo ohniště, ale pec byla přenesena do obytné jizby, kde k ní byla později přistavěna kamna. V síni byl vchod do malé světničky „jizbečky“ a velká světnice s vchodem ze síně. Za komorou byla situována světnice výměnkáře, vzniklá vyčleněním z plochy chléva. Výklenek, který tím vznikl, byl později přebudován na kuchyň výměnku.

Zemědělské budovy, až na výjimku síně, nebyly podsklepeny. Obytné místnosti se stavěly na vrstvě štěrků nebo velkých kamenů, vysoké asi 50 cm. Podlahy tvořily v místnostech deskové „dlažky“, všude jinde zůstávala udusaná zemina. U roubených domů se do trámků šikmo zatloukaly asi 7 cm dlouhé dřevěné přitesané kolíky, které držely asi 5 cm silnou vrstvu omítky. Ta se na stěny nanášela zevnitř i zevně. Omítka se zhotovovala z hlíny, smíchané s plevami nebo slámou, posekanou na drobné kousky. Plevy a sláma podporovaly soudržnost omítky. Omítka se poté zevnitř i zvenčí bílila. Z krytin se používaly došky a šindele, poté také břidličná tvrdá krytina a později pálené tašky.

[[{"type":"media","view_mode":"colorbox","fid":"404","attributes":{"alt":"","class":"media-image","height":"100px","width":"100px"}}]]Od poloviny 19. století přestalo vyhovovat tradiční řešení díky zvyšujícím se nárokům na bydlení a potřebám modernizace hospodářského provozu. Základní trojprostorové schéma se rozvíjelo. Jizba, ve které se odehrával denní život rodiny i různé drobné pracovní úkony, nabývala stále častěji reprezentativní povahy. Vyhovovalo řešení půdorysu s velkou kuchyní ve střední části domu a velkým oknem v nádvorní frontě. Ze dvora zmizela skládka chlévské mrvy, pro hospodářské stroje se stavěly kůlny a pro jejich údržbu malé dílny. Efektivní rostlinná produkce vyžadovala skladnější sýpky, rozšiřovaný chov dobytka větší seníky. Požadavky větších zásobních prostor a jejich funkční rozšíření, se proto u nových staveb na přelomu století řešily také po vertikální ose. Těmto požadavkům vyhovoval dům se zvýšeným podkrovím jako prostor skladový. S touto vlnou hospodaření zmizely typické „srubky“. 

Související publikace

• Hlučínsko (příroda - lid - kultura)