Lidové umění

Lidový tanec

Hlučínské tance mají zvláštní, svérázný temperament a také mnoho společného se sousedním Opavskem a jinými kraji. Objevují se v nich prvky české, polské, ale i německé nebo francouzské. Mezi nejrozšířenější patří tanec V kolaji voda. Jedná se o pomalý, důstojný tanec s drobnými úklonami. Jeho třídobý takt vyžaduje klidnou a důstojnou chůzi. Ke klidnějším tancům patří také trnka. Objevují se v něm sice poskoky, ale nejsou již tak lehké a tančí se s využitím celého chodidla. Jeho zvláštností je, že se netančí ve dvojici, nýbrž samostatně v malém kroužku kolem společné osy páru. Tanečníci se nedrží, ale přesto tvoří celek, ve kterém je udržováno určité vnitřní napětí. Toto napětí využívá také třídobý třasák. Hulanje tancem, ve kterém se v rázné chůzi po osmičkách uplatňují široké hlučínské sukně. V tanci koziz se objevuje zase časté přičapování, které s těžkými a bohatými sukněmi tvoří dokonalý harmonický celek. Koziz je vlastně polka se šlapákem dohromady.

Oproti těmto tancům, patří tanec Hněvala se na mně (nazývaný také bulger) k těm rychlejším. Dochází při něm k rychlému střídání poskoků a dupotu. Podobný tomuto tanci je cigan, kde se neustále poskakuje se zakládáním nohou a tanec se ještě postupně zrychluje a rybař, který již poskoky nevyužívá vůbec. Tanec Kozezij zasevyužívá pohupy, prudké otáčky a podupy. V textech a v tanci zvaném Bijak, hroženy a židuvka se objevuje dobrosrdečný lidový humor. Jednou se obrací proti nepříliš něžným mužům, podruhé proti zpanštělým způsobům a potřetí proti židům.

Oblíbeným tancem nejen na Hlučínsku, ale i v celém Opavsku a Klimkovsku je trojicový tanec zahradnik. Zajímavý je také jeho text, ve kterém se objevuje opět lidový humor, posmívající se tentokrát zpanštělému němčení. Další známé tance Krakovjak a Na šklane hoře mají blízko k mazuru. Řádovým je tanec Za tum našum stodoličkum a zajímavým je také mužský tanec cepovy. Lez na lipu je tanec, který Hlučínsko propojuje se sousedním Opavskem, stejně jako školák. Známá je také kolomajka a její varianty a také všeobecně rozšířený kovał.

Lidové povídky a písně

I po téměř dvousetletém setrvání pod pruskou vládou a jejich snaze germanizovat oblast Hlučínska, si její obyvatelé zachovali svou mateřskou řeč, tzv. moravštinu. Používali ji v běžném životě a skládali si do ní stovky písní, povídek a pohádek, které jim do značné míry nahrazovaly psanou a tištěnou literaturu. Po večerech se sousedé scházeli a krátili si čas vyprávěním. Nejvíce příležitostí měli v zimě. Ať už to byly „přidky“, kdy se scházely staré ženy i děvčata a předlo se dlouho do noci, nebo „při škubaňu“, vždy se při takových příležitostech zpívalo nebo vyprávělo.

Dobrý vypravěč byl ceněný. Dokázal využít všech schopností k tomu, aby podal vyprávění skutečně uměleckým způsobem. Důležitý byl výběr vhodných slov, přirovnání, správné vytvoření vět a živý jazyk. Dobrý vypravěč uměl dobře využívat zvukovou stránku jazyka (stoupal nebo klesal hlasem),

přiměřeně zrychloval nebo zpomaloval, předváděl děj, využíval výraz ve tváři a do jisté míry byl i hercem. Takovým neobyčejným vypravěčem byl například Josef Smolka ze Štěpánkovic, znalec povídek, pohádek i anekdot, dále paní Anna Korpasová, rovněž ze Štěpánkovic, nebo Antonie Baránková.

Vypravěči zároveň bývali dobrými zpěváky a často i tanečníky. Josef Smolka znal celou řadu starých tanců a písní. Tematicky se lidová píseň z Hlučínska realizovala v oblasti epiky a lyriky. Epické byly zejména písně kramářské, na Hlučínsku zvané „frantovské“, které byly plné vražd a romantických scén, končících mravokárným ponaučením. Oproti tomu lyrické písně obsahovali tématiku přírodní, pracovní (např. zednické písně), vojenské, taneční a písně milostné s tématikou opuštěné „děvuchy synkem“, který odjel pracovat či válčit do ciziny. Zlomek písní se zabývá rovněž hornictvím. Ty se objevují až s otevřením Vítkovických železáren v roce 1828. Velké zastoupení mají také písně svatební a lidové koledy.

Vůbec k prvnímu vědeckému zmapování hlučínských lidových písní došlo v roce 1949, díky činnosti pracovníků Slezského studijního ústavu v Opavě a Státního ústavu pro lidovou píseň v Brně. Původ hlučínských starých písní lze datovat do 18. století a počátku 19. století.

Dochovaly se lidové písně vypravěčů a sběratelů, mimo jiné také Františka Sušila, Františka Bartoše, Cypriána Lelka, Jana Vyhlídala, Ludmily Hořké, Josefa Kšicy a jiných. Známé jsou například balady „Vandrovali hudcy, třekrasni mładency“ nebo „Był jeden stařyček přestary“ či „Ščepankovščy pachołcy na špacyr šli“ atd.

Související publikace

• Hlučínské písně
• Hlučínsko (příroda - lid - kultura)
• Hlučínský pohádkář Josef Smolka
• Lidová kultura na Hlučínsku
• Lidové písně z Hlučínska
• Lidové písně z Kravař