Hlučínský kroj

Významnou součást lidové kultury na Hlučínsku představuje tradiční lidový oděv. Lidový oděv byl pro obyvatele určitého regionu závazný, ale nešlo pouze o jeden typ oděvu. Můžeme rozlišit oděvy pracovní a sváteční, nebo oděvy různých generací a stavů.

Pracovní oděv musel být praktický, pohodlný, snadno udržovatelný a levný. V kroji svátečním se odráželo hospodářské postavení jeho nositelů a celkový stav hospodářského a společenského vývoje určitého kraje. Sváteční kroj do kostela se odlišoval od kroje k muzice nebo od různých obřadních a rodinných příležitostí jako byla svatba, křtiny, pohřeb apod. Také oděv různých generací se lišil. Věkový rozdíl se projevoval v barevnosti, důstojnosti a míře výzdoby. Nemluvňata a batolata se oblékala pouze do jednoduchých plátěných košilek a čepečků, oblečení starších dětí se podobalo oděvu dospělé generace. Nejzdobnější oděv měli mladí, svobodní lidé. Vstup do manželství se zásadně projevil také na kroji a úpravě hlavy. Vdané ženy se od svobodných odlišovaly úpravou vlasů, čepcem a úvazem šátku. Oblečení vdaných a ženatých nabývalo na důstojnosti, oprošťovalo se od nákladné výzdoby

a používaly se tmavší odstíny barevných látek. Z běžného života se kroje na Hlučínsku začaly vytrácet na přelomu 19. a 20. století. Jen v některých obcích se udržely až do poloviny 20. století. V současné době se tradiční kroje a jejich rekonstrukce využívají při zvykoslovných a kulturních příležitostech a jsou nezbytnou součástí mnoha folklorních aktivit.

Mužský kroj

Skládal se z dlouhé plátěné bílé „košule“ (košile), která se v týle svazovala tkanicemi. Jejím nezbytným doplňkem byl černý šátek. Na „košule“ se oblékaly „brusleky“ (vesty), které byly světlejší barvy, většinou bílé a kolem kapes byly vyšité zeleným hedvábím. Později se nosily vesty pestré, modré i fialové. Vepředu měly našity dvě řady kovových knoflíků a vzadu v pase byly zdobeny „šostkami“ (náběrami).

„Galaty“ (kalhoty) byly buďto krátké po kolena (ty se spínaly „přazkou“, zasouvaly se do holínek, vysokých bot a byly nesporně pozůstatkem mužské rokokové módy), nebo byly dlouhé posázené na bocích po celé délce žlutými kovovými knoflíky, které přežily v oděvu venkovanů empírovou módu, jejímž byly výtvorem. „Galaty“ byly tmavší barvy, zhotovovány z plátna, sukna nebo z kůže, někdy s kožešinovou podšívkou.

Odrazem empírové módy v mužském lidovém kroji na Hlučínsku byl krátký kabátek sahající po pás zvaný „flanerka“, „franela“ nebo „grytka“. Nejčastěji byl modrý, soukenný, měl vysoký tuhý stojatý límec, vepředu dvě řady žlutých mosazných knoflíků po celé délce a vzadu šest knoflíků ve dvou řadách.

K mužskému kroji patřily dále „kožuchy“ (kožichy) krátké i dlouhé. Krátké kožichy se nosily ve všední dny, byly lemovány psí kůží a měly úzký stojatý límeček. Kožichů bylo několik druhů. „Kacab“ neboli „cipak“ byl kožich s nezarovnaným dolním okrajem. Cípy na něm tvořily nohy kůží, z nichž byl sešit. „Cipaky“' měly stojatý límec z rezavé psí kůže a zapínaly se na dřevěné „knebliky“ (knoflíky). Nosili jej většinou ve všední den, ale chudí i v neděli a ve svátcích. „Okruhly“ kožich byl dlouhý až po kolena, potažený suknem, měl stojatý límec z černé kočky, zapínal se po pás na knoflíky a vzadu měl rozparek. Měl většinou kaštanovou barvu a používal se jako sváteční oděv. Velmi staří lidé chodili v „huních“ ve všední den i do kostela.  Později přišly do módy modré soukenné pláště s dvojitým „graglem“ (límcem), z nichž spodní byl velmi dlouhý.

K svátečnímu kroji patřily střevíce s lesklou přezkou a bílé punčochy.  Boty jinak nosily černé, vysoké, bez záhybů. Chudí lidé nosili holenky z telecí kůže a říkali jim „bachraté“. Aby se vyrovnaly, obkládali si lýtka onucemi anebo nosili kalhoty celistvé, od kolen až po kotníky obšité kožešinou, takže se lýtka nemusela ovinovat.

V  první polovině 19. století nosili chudobnější muži kožené ploché čapky s prýmkem a bohatí sedláci vysoké vydrovice, k nimž byl vzadu přišit liščí ocas, sahající do poloviny zad. V létě nosili klobouky s velkou střechou, vyrobené z hrubé, jednoduchými prostředky zpracované vlněné plsti. Klobouk býval černý, opatřený širokou červenou stuhou, splývající svými konci přes klobouk. Beranice se nosily černé, šedé, nebo vydrovky. Lemoval ji beránek vzadu vyšší nežli vpředu.

Ženský kroj

Všední pracovní oděv

Pracovní oděv se skládal z jedné až dvou plátěných spodnic, dále z vrchní sukně „leknice“ z benešovského modrotisku a modré plátěné „zápasnice“ (zástěra). „Košilka“ byla z bílého plátna. Měla krátké, středně široké rukávy s bílým vyšíváním. Nejstarší košilky se svazovaly u krku tkaničkou

později se na ně našíval nízký stojatý límeček. V poslední době byly košilky „sedlové“, na ramenou podšité, aby déle vydržely. Výšivka na rukávech bývala ze samých hvězdiček, bohatší mívaly hvězdičkovou vložku.  Na košilky se oblékal „lajbik“ (krátký kabátek) nebo také „kordulka“ (vesta). Byla nejčastěji červená, ale mohla být i jiných živých barev.

K pracovnímu šatu se nosil bavlněný šátek zvaný „perperka“. Ženy jej nosily neustále a odkládaly jej pouze při práci na polích. Všední oděv doplňovala „kacamajka“, volná halena ušitá rovněž z benešovského modrotisku. Tyto „kacamajky“ vystřídaly starší „špenzry“, které byly těsné, měly veliké, vyduté rukávy a při pohybu a v práci byly velmi nepohodlné. V zimě se na všední den nosily barchetové „spodnice“ a „kacamajky“.

Sváteční kroj

Sváteční oděv nosily dívky k muzice a vdané ženy na nedělní sousedské návštěvy. Skládal se ze světlé „benešovské durkule“ (sukně), která byla široká, hladká, bez větších ozdob a v pase hustě nabíraná. Na ni byl nošen světlý plátěný „fortuch“ (zástěra). Pod sukní se nosily tři škrobené „spodniky“ (spodnice), které byly většinou bez výšivek z nejjemnějšího bílého plátna.

Na blůzu s dlouhými rukávy, která byla pestřeji zbarvená než světlomodrá sukně a zástěra s bílým vzorem, se oblékal „bruslek“ (vesta), který měl vzadu u pasu našitou „klobasu“. „Klobasa“ měla udržet všechny „spodniky“ a vrchní sukni. Byla z bílého nebo barevného plátna a vycpaná řezinami.  „Brusleky“ byly hedvábné nebo aksamitové a zdobeny výšivkami. Sukně i „spodniky“ sahaly nad kotníky, aby bylo vidět červený „cvikel“ na bílé punčoše.

Na hlavu si dívky uvazovaly na babku pestré šátky, ženy plátěné „čepce“ s bílou, jemnou výšivkou na dýnku a s paličkovanou krajkou, která jim lemovala tvář. Kolem krku a přes prsa si ženy oblékaly pestrý šátek, bohatě zřasený a vzadu v pase na uzel zavázaný.

Nosily se černé „střeviky“ s nízkým podpatkem, kožené i „šaršové“ (látkové).  

Slavnostní kroj

Kromě všedního a svátečního kroje měly bohaté ženy na Hlučínsku ještě kroj slavnostní. Nejnápadnější na tomto kroji byla krásná, nejčastěji jahodově červená „drajdrutka“ - široká krinolínová sukně z tenké, ostré vlněné látky. Oblíbenými barvami byla také bílá, růžová či fialová. Pod ni se oblékalo čtyři až pět spodniček. 

Sukni zdobil hedvábný „fortuch“ (zástěra), který byl původně tlumené světlejší barvy, jednobarevný, aby vyvážil živé zabarvení sukně. Původně byl široký a hladký bez ozdob. Později se začaly nosit květované motivy s vetkanými růžemi. K hornímu lemu byly našity plátěné šňůrky, které se zavazovaly vpředu pod něj.

Košilka, ušitá z jemného bavlněného plátna, má široké řasené rukávy, lemované nad loktem „tacloma se štikerajem“ (náběrou se strojovou výšivkou). Na košilku byl oblékán „lajbik“ (vesta) z brokátu, z atlasu nebo ze sametu. Nebyl zdobený, neboť jej přikrýval velký vlněný šátek, potištěný pestrým květinovým vzorem, nařasený v pečlivě upravených, pravidelných skladech okolo krku přes prsa a s cípy, zavázanými vzadu v pase do dekorativního uzlu.

K slavnostnímu kroji patří „vybijany kaptur“ (zlatý nebo stříbrný čepec). Čepec se skládal z „dýnka“, které bylo nejčastěji vyšito bíle na jemném tylu nebo plátně, nebo vyšitý perličkami a penízky,

vzácněji také drobnými zrcátky, nejvzácněji zlatem. Okolo „dýnka“ byl našitý užší pruh plátna nebo atlasu, vroubeného jemnou paličkovanou krajkou a rovněž s výšivkami. Krajka se zadrhovala bílou nití podle oválu tváře tak, aby při nasazení čepce úplně zakryla i uši. Když byl čepec bílými šňůrkami na hlavě pevně utažen, obepjal se ještě asi 2 m dlouhým a 10-12 cm širokým pruhem téhož jemného plátna, které bylo na obou koncích vyzdobeno bílou výšivkou. Pruh se vzadu vázal do holubích křídel, a protože byl pevně vyztužen, křídla držela. Čtyři metry dlouhá pentle s nejpestřejšími vytkávanými květy doplnila výzdobu čepce. Nasazovala se tak, že zakryla bílý pruh a i holubí křídla byly jí pěkně obepjaty. Oba konce pentlí splývaly volně po zádech a dosahovaly až k lemu sukně.

Za oficiální hlučínský kroj se považuje teprve od doby po první světové válce, kdy se ho začalo používat k reprezentaci Hlučínska. Tento slavnostní oděv nebyl oděvem svobodných dívek, ale vdaných žen a nikdy se nenosil bez čepce. Ze svobodných dívek jej oblékaly jen výjimečně nevěsty, když šly ke svatebnímu obřadu do kostela. Tančit se v něm chodilo jen jednou do roka o „krmašu“ (posvícení), a to ještě jen obřadné pomalejší tance.

Šátky

Šátky jsou v zásadě dvojího druhu. První z nich jsou malé šátky, které se uvazují na hlavu buďto pod bradu, nebo „do ficka“. Co do velikosti, materiálu, barev a vzoru, byl tento krojový doplněk velmi nejednotný, přizpůsobovaný různým příležitostem. Stejně nejednotné jsou i jeho názvy, odvozené z materiálu, z něhož byly zhotoveny: cyrkyska, barankova šatka, šafonka, šakanetka, perperka.

Naproti tomu velké šátky měly svůj samostatný význam: byly pokrývkou hlavy a zároveň celého těla a nahrazovaly hlučínskému kroji dlouhý ženský kožich. Jména velkých šátků jsou vesměs německá. „Šaltuch“ je velký obdélníkový šátek, který se nosí složený po šířce v půli. Jeho průměrná velikost je 320 x 160 cm. Z hlavy splývá přes ramena dvěma menšími cípy vpředu, jedním velikým vzadu a zahaluje skoro celou postavu. Pod krkem se spíná jehlicí. Známe „všelijakovy šaltuch“ (tenký a hodně pestrý), „pašaty šaltuch“ (květinový vzor, nepříliš pestrý, seskupen do širokých, rovných, svislých pruhů na černém podkladě), „šaltuch s turecku furmum“ (jednobarevný, obyčejně černý, s dvěma širokými, svislými pruhy květinového vzoru podél obou dlouhých stran šátku), „šaltuch hytovy“ (tmavý, tlumených barev, nosil se při špatném počasí nebo v obdobích církevního smutku, v postě, v adventě, o smrtelné neděli atd. Byl teplejší a silnější než ostatní šátky toho druhu.). 

 

Zvláště krásný šátek byl ten, který patřil k svatebnímu oděvu „závitky“ (svobodné matky). Byl nazýván „čtyřdilova šatka“ podle toho, že každá čtvrtina jeho plochy měla jiný barevný podklad: modrý, červený, zelený a bílý a na něm pestré květinové vzory.  Okraje „šaltuchů“ lemovalo bohaté třepení.

Podobný „šaltuchům“ byla „hytka“ - zimní, vlněný šátek na hlavu všeho druhu a podoby, zpravidla kárového jednoduchého vzoru, s temnými barvami. 

„Špigeltuch“ zvaný též „špigel“ je stejně velký a obdélníkový jako „šaltuch“. Nejčastěji bývá pokryt pestrým, složitým vzorem z drobných motivů, v němž svítí mnoho zlatých vláken. Jeho vzor je vetkáván protahováním velmi tenkých vláken v několika vrstvách nad sebou, takže hotová tkanina je dosti silná a hlavně velmi hřejivá. „Špigel“ se skládal po šířce v půl tak, že vznikl dvojitý, přibližně čtvercový šátek dosti veliký, aby zahalil celou postavu. Jeden cíp se při přeložce založil do tvaru kápě, který pokrýval hlavu.  Pod krkem se „špigel“ sepínal dlouhou jehlicí a na ramenou se naskládal v bohaté záhyby. „Špigel“ byl nejsvátečnějším kusem oděvu zámožných selek, které jej nosily do kostela jen o největších církevních svátcích a o některých význačných rodinných slavnostech.

Dětský kroj

Nemluvňata byly oblékány do „košulky“ (košilka), „jakličky“ (halena) a „čapečky“ (čepice), v zimě i do dvou. Ke křtu je nesli v ozdobném „křestním kapturku“ (čepeček). Zavinuté do peřinky byly pevně staženy pleteným nebo i vyšívaným „povijanem“. Za „povijanem“ byly vždy zastrčeny „patěrky“ (růženec), které měly dítě chránit. Děti chovali v „pěstuvce“ nebo „plachetce“, pokryté za chladného počasí ještě „hytou“. Odrostlejší děti nosily v létě košile z hrubého plátna, dlouhé až na zem. To bylo jejich jediné oblečení. Na neděli jim je vždy vyprali a děti v nich chodily i do kostela. Kolem sebe měly přehozený velký šátek, který jim zahaloval krk i ramena. Pro chladnější období měli hoši i děvčata dlouhý „kaftan“ (plášť) ušitý z jednoho kusu látky. Když děti začaly chodit do školy, dostaly oděv, který se nijak nelišil od kroje dospělých mužů a žen.